omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Bílá je strašně neosobní.

10. prosince 2016 v 18:48 | Ainowa |  Píšu
Bílá je strašně neosobní. Nemocniční.
Pokoj. Bíle vymalovaný, postel se světlým povlečením. Jednoduchej, vlastně celkem moderně zařízenej, ale stejně z něj mám nepříjemnej pocit. Skříň a v ní jednobarevný košile a džíny a obyčejný sukně.
Šediví lidé v jejich neosobních krabičkách. S jejich milým, průměrným životem.
Prášek, sklenice vody a příjemný nic. Komu že to vlastně vadila ta neosobnost?
 

Ministerstvo to s námi myslí dobře

3. prosince 2016 v 16:54 | Ainowa
Tak nám ministerstvo rozhodlo, že musí ze škol zmizet automaty se vším nezdravým. V naší škole nová vyhláška okamžitě zvedla vlnu nevole, malá skupina studentů se závislostí na kofeinu se dokonce pokusila o defenestraci. Vedení školy se ohradilo, že proti vyhlášce nic nezmůže, nicméně vzpouru úspěšně potlačilo zpřístupněním varné konvice.
Tím se vyřešil problém s nedostatkem kofeinu, ale utišit hladovějící tak jednoduché nebylo. Nechat studenty bez jídla by však učitelům zcela jistě narušilo výuku. Hladoví bývají protivní a vymýšlejí všelijaké zlo, zatímco najezení klidně pospávají.
Důsledek tohoto ministerského tažení proti nezdravému lze také snadno pozorovat v blízkému supermarketu. V průběhu vyučování je možno tu zahlédnout nejen množství studentů, ale také velkou část učitelského sboru. Proto každý den vznikají zajímavé situace.
Student se s mírným úsměvem natahuje pro bagetu s majonézou, stejnou, jakou si už několik let kupoval v automatu každý týden. Stejně tak po ní ale hmátne i pedagog. Vznikne kontakt, oba dva směřují pohledem jinam a za nevyslovené dohody o mlčenlivosti si každý kupuje své jídlo.

Nakonec však všichni musíme přiznat, že ministerstvo to s námi myslí opravdu dobře. Vždyť (ač je to v rozporu se školním řádem, který naštěstí stejně nikdy nebyl dodržován) se projdeme na čerstvém vzduchu a ještě nakoupíme levněji! I studenti se závislostí na kofeinu mohou být spokojení, nosí si teď z domova v termoskách kávu mnohem kvalitnější.

Nevědomost a ignorance

20. listopadu 2016 v 19:45 | Ainowa |  Pocity
Prý jsme ztracená generace. Nezajímáme se, můžeme žít spokojený život a to bez nějaké větší snahy. Před aktuální situací je jednodušší zavřít oči. Cesta nejmenšího odporu.
Že chtějí zavést trest za hanobení hlavy státu - omezit svobodu slova? No co, asi jsme generací, která je ochotná něco takového akceptovat.
 


Střepy jednoho večera

23. října 2016 v 14:03 | Ainowa |  Pocity
Potlesk a světla a uklánění se.
Jedna červená růže a úsměvy.
Harmonika a basa a kytara a housle.
Blesk fotoaparátu a úsměv mý Oblíbený existence.
Spousta lidí.
A zatahující se opona.

Šedá sukně.
Podprsenka téměř zapomenutá v šatně.
Černý podkolenky.
Falešně upřímný lidi.
Pohledy.
A další úsměvy.

Sklenička vína a něco málo k jídlu.
Řeči o všem a o ničem.
Zmatenej basák.
Ovíněná houslistka.
Nejistá kytaristka.
Harmonikář už zmizel.
Smích divadelníků.
A další sklenička vína.

Protivný lidi, na kterých by mi už nemělo záležet.
Protočení očí.
Rozhodnutí ještě jeden večer nic neřešit.
A pak
konečně
chvilka soukromí.

Nikdy jsem...

2. října 2016 v 17:58 | Ainowa |  Píšu
"Proč vlastně pijete?"
Dívka, která otázku položila, hned po jejím vyřčení sklopila hlavu. Došlo jí, jak hloupý je v tuhle chvíli se ptát.
Seděli na zemi, všichni čtyři. Dlouhovlasá, Červenovlasý, Kudrnatý a Maličká.
Ne že by na tom záleželo.
Každý z nich měl před sebou sklenici, hráli hloupou alkoholovou hru. O hraní hloupých her a trávení času s lidmi vůbec nešlo.

Chybí ti?

17. září 2016 v 13:18 | Ainowa |  Píšu
"Chybí ti?"
"Um-hm," zamumlala, ale neznělo to příliš přesvědčivě. "Strašně moc," dodala nakonec a poupravila si těsné, černé šaty - příliš krátké, příliš odhalující.

Život jako na jevišti.

24. srpna 2016 v 20:20 | Ainowa |  Píšu
Tak trochu nesnášíte lidi. Nesnášíte je všechny do jednoho, ale stejně se po pár měsících znovu necháte přemluvit. Že tentokrát to bude jiný, že tam budou jiný lidi a vy se přece taky budete bavit.
A co když mají pravdu?

Co bych ti chtěla říct.

13. srpna 2016 v 20:38 | Ainowa |  Píšu
"Co to vlastně posloucháme, že to znáš?" Tvářil ses příšerně znechuceně. Nebyla ale moje chyba, že jsme museli poslouchat nějakou pochybnou rádiovou stanici. Nebyla moje chyba, že sis musel půjčit auto. A cizí auto znamenalo žádnou vlastní hudbu, žádný kafe z benzínky a hlavně nic, čím bych mohla nadrobit.

Arabella

6. srpna 2016 v 16:42 | Ainowa |  do I wanna know?
Bylo deset minut po půlnoci, jasná letní noc. Měla přes ramena přehozený jeho sako, na sobě černý kraťasy a pruhovaný podkolenky.
Na levý tenisce měla napsaný "punk", na pravý "rock".
Měla zacuchaný hnědý vlasy, rozmazaný oči a v ruce svírala mobil.
Měla na sobě jeho sako a deset minut po půlnoci nasedla do jeho auta.

To už je tu zas Svatej Jimmy?

22. července 2016 v 17:11 | Ainowa |  Pocity
"To bylo pořád samý 'odmaturuju a vypadnu' a 'ne, nebudu se k ničemu a nikomu vázat, po maturitě už se na tenhle konec světa nevrátím'. Kam se tyhle kecy poděly, hm?"
Nesnášela jsem ten jeho protivný hlas.
"Ta tvoje posedlost mít všechno naplánovaný je děsně roztomilá. Myslíš si, že když se budeš dost snažit, dokážeš mít všechno, všecičko pod kontrolou? Nemáš ani nejmenší tušení, co s tebou bude, jestli se ti podaří dodělat gympl."
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Kam dál