omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Leden 2015

Hromoplka se, dcero, střež!

17. ledna 2015 v 14:45 | Ainowa |  Píšu
Seděli jsme na hřbitovní zdi, kývali nohama a tvářili se bezstarostně. Škoda jen, že takoví jsme nikdy nebyli. Nikdo z nás není bezstarostný a zatímco jiným se naše problémy mohou zdát bezvýznamné, nám se kvůli právě takovým věcem hroutí svět.
Nechci moralizovat, sama nejsem dokonalá. Když ale citlivým lidem vyčítáte, že mají pocity... Není to v pohodě, ne doopravdy. Když člověku, který se vám otevře, vmetete hloupost jeho problémů do obličeje... Když mu vyčtete, že si dovoluje něco cítit...
Neříkám, že jsem pocitově založený člověk. Jsem spíš svině s kamennou tváří. To neznamená, že nemůžu taky něco cítit. To neznamená, že nemám výčitky. To vůbec nic neznamená.
Seděli jsme na hřbitovní zdi, houpali nohama a hleděli mezi nepravidelné řady náhrobků. Nikdo nepromluvil. Já nechtěla - a ty jsi nemohl. Proč? Vždycky jsi existoval jen v mé hlavě.
Seděli jsme tam a já přemýšlela. O tom, proč se některé věci dějí. O tom, proč se některé věci staly. O tom, proč se některé věci stanou. A mezi těmi myšlenkami, temnými jako brána do pekel, se poprvé objevilo světlo naděje. Světlo, jehož vyhasnutí by znamenalo pád.
Ne úplně elegantně jsem seskočila ze zdi, jen těsně jsem zachytila klobouk, který mi padal z hlavy. Z místa, kde jsem seděla, jsem sebrala rudou růži. Pomalým krokem jsem se vydala k vzdálenému hrobu s německým jménem. Jméno jsem jen zběžně přeletěla očima a růži položila. Brána už byla nedaleko a já opustila hřbitov nedaleko hranic.
Vítr zavrzal starou bránou, na hřbitově nezůstala jediná živá duše. Jen osamělý Hromoplk zůstal sedět na místě, kde ho dívka opustila.

Awake and unafraid.
Asleep or dead?

Ainowa

12. ledna 2015 v 20:15 | Ainowa
Neptejte se mne a já nebudu nucena vám odpovídat.

Chci říct, jsem Ainowa. Jsem taky spousta dalších věcí, mimo jiné i sobecká mrcha, prvotřídní svině a závislák na kofeinu. Hudební maniak, osoba žijící se sluchátky na uších. Milovník černého humoru, hororů a různých jiných zvráceností (a pokud jste na tom stejně, rozhodně doporučuju Výprodej nočních můr od dua Boček-Zubík). Taková ta divná existence, co zbožňuje zvláštní citáty, texty písniček, má taky slabost pro sci-fi a steampunkový kostýmy, nepohrdne dobrou fantasy nebo poezií. Hudebně se moc neprojevuju (protože krákání se nepočítá), ale do sluchátek mi hrají různý odnože punku, klasickýho rocku, folk metalu a některý věci, co si ráda poslechnu, jsou dokonce škatulkovaný jako death metal, ale... Tomu nevěřte. O hudbě bych s váma byla schopná mluvit celý věky. Celý mý srdce (nebo alespoň to, co z něj za posledních pár let zbylo) patří hard rocku.
Dětstvím mě ale provázely skupiny jako Green Day, Offspring, Sum 41, Foo Fighters nebo Nirvana - z českých pak Divokej Bill a Wanastovi Vjecy. A lidi se ještě pořád diví, že jsem divná! Časem jsem s jinou částí rodiny našla společnou řeč díky trochu starší hudbě a začala poslouchat Sex Pistols, Beatles, Clash, Cranberries... Bylo toho tolik a nejspíš to u mě probudilo lásku k hudbě a chuť zjistit víc. (Pokud máte slabost pro Beatles, jste na správným blogu.) Pak jsem si prošla i punkovým obdobím (za který se tak trochu stydím). V tý době jsem si srovnala hlavu a láska k Ramones a Adicts prostě zůstala. Stejně jako některý názory.

Pokud byste autorku tohoto článku potřebovali k něčemu uplatit/přemluvit nebo prostě chcete, aby na vás byla chvilku milá, zkuste jí zaplatit kafe (jedině bez cukru, na tom si založila kariéru) a ovocný zákusek/kousek čokoládového dortu/čokoládu/cokoliv sladkého. Většinou to na ni funguje, stejně jako několikahodinové vysedávání v kavárnách s kouzelným interiérem. A protože na to většinou nemá peníze, určitě se ráda nechá pozvat.
Autorka je taky prapodivný monstrum (ale ani zdaleka člověk), co pomalu upadá do stereotypů. Začíná šednout.

Jsem tady, protože chci být úspěšná. Pokud máte blog a tvrdíte, že vám nezáleží na tom, jestli se vaše články někomu líbí, lžete sami sobě. Chci říct, prý neumím psát. Nechci rýt, ale to většina blogerů. Takže zrovna tady nevidím problém. Není to moje blogová premiéra, pár blogy už jsem si prošla. A pokud je vám můj styl psaní trochu povědomý, nejspíš oprávněně. (Bleh, chci být trochu tajemná a tak vám neřeknu, odkud mne můžete znát.)
Jsem tady a jediný co vlastně doopravdy potřebuju je srovnat si psaním myšlenky v hlavě.
Dostat ze sebe ty strachy a představy.
Beznaděj. Občasný štěstí. Závislosti.