omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Únor 2015

Perfektní život

21. února 2015 v 22:52 | Ainowa |  Píšu
Sedíš za volantem, řídíš a já se jen tak válím na sedadle spolujezdce, nohy v kanadách na palubce a oba jsme spokojený. Hudba hraje tak nahlas, že kdybychom nejezdili jenom po vesnickejch cestách, asi by po nás lidi vrhali odsuzující pohledy. A na moment je to všechno tak, jak to bejvalo dřív. Jenomže já už nejsem malá holka a ty nejsi feťák a doba se trochu změnila. Rodinný vztahy ale ani trochu, pořád jsou stejně vyhrocený. Ty to víš, já to vím. Jenomže stejně tam jedem, protože já musím být ta hodná holka.
Miluju živý album z Lucerny od Divokýho Billa. Kdybys to nevěděl, nejspíš posloucháme zase Foo Fighters nebo Dookie od Green Day, protože tohle je naše hudba a oba ji milujem. Smutný ale je, že jsme posuzovaný podle různých měřítek.

"Taky strašně nešťastnej, taky strašně nešťastnej, taky strašně nešťastnej, taky strašně nešťastnej. No a co má bejt!"

I Want to Hold Your Hand (#1)

15. února 2015 v 20:16 | Ainowa |  Poslouchám
"Nenenene, počkej. Chceš mi říct, že nemáš žádný hudební základy? Že ti nikdo nikdy nevykládal o Johnu Lennonovi, že neznáš Hendrixe? Neslyšelas o Lynyrd Skynyrd, o Dylanovi a myslíš si, že Stouni za nic nestáli? No tak, The Who? The Doors? The Cure? The Stooges? Vůbec nic?
Těší mě, že jsi slyšela o Pink Floydech, o Led Zeppelin i AC/DC a Metallice. Ale nic z toho nezachrání, že jsi řekla, že Freddie Mercury byl - a teď cituji - "nějakej teplouš z divný skupiny, kterou ani nikdo nezná"! U všech bohů, tohle jsou legendy hudby!
Potřebuješ základy, vážně. Alespoň nějaký, alespoň něco z toho, co mi kdy vyprávěli. Protože tohle je vážně, vážně tragédie."



Mezi časem a prostorem

9. února 2015 v 20:56 | Ainowa |  Píšu
Je to všechno strašně jednoduchý. Seděla jsem na starým koberci a on naproti mně na válendě, oba ponořený do hudby. A všechny rozdíly byly na moment smazaný, nebylo důležitý, co jsem zač já a kdo kdy byl on. Věřte mi, There Is Nothing Left to Lose je oblíbený album od Foo Fighters nejen moje, ale i jeho.
I když odpoledne vlastně začalo úplně jinak, možná právě proto, že jsem nečekala, že bude doma. A on nečekal, že prostě přijdu a zazvoním, po tý době.



Jenom.

1. února 2015 v 18:32 | Ainowa
Poslední dobou... Cítím se trochu rozhozená. Je to v pořádku?
Jen mi věnuj pět minut svýho času, dobře? Jenom mi řekni, že to bude v pořádku a že se můžu nadechnout a že tohle není úplně špatný.
Poslední dobou... Mou rovnováhu naruší každá maličkost. Spousta lidí ve městě. Odsuzující pohled řidiče autobusu. Přímý pohled do očí.
Prý si mám vybrat. Když ale nevím, jaké jsou možnosti, co můžu dělat?

Jsem jenom další ztracený případ, nic si z toho nedělejte. Holka, co sní o budoucnu, ale nedokáže se přítomnosti podívat do očí. A co je hlavní, nedokáže porazit svou vlastní minulost.
Jenom mě obejmi a řekni, že se nic neděje, dobře?

Nejtěžší na tom všem je donutit svý plíce, aby chvilku pracovaly. Vysvětlovat den za dnem svýmu tělu, že to ještě nesmí vzdát. Že i když tělo občas stávkuje, uvnitř jsem pořád já a snažím se nevzdat. Hlavně poslední dobou.

Občas mě některý věci dostanou. Nějakej silnej příběh, protože i když jsou to jen slova, na pár chvil jsou ty postavy reálný a přožívaj problémy a když dočtete, oni neumřou a ani nepřestanou existovat... Jenom jejich příběh začíná zase znovu.
Dostává mě taky hudba, vážně. Poslední dobou trochu divná hudba, ale stejně. /Něco najete dole. Ale jen něco, nemusíte vědět, jak moc velkej psychouš jsem./

Lidi si myslí, že už bych měla mít nějaký cíl. Jakože, ve svým věku. Ale já jsem jenom šíleně zmatená a netuším, co vlastně chci. Chtějí, abych jim řekla, co chci studovat, ale já prostě nevím. Matika. Máte někdo rád matiku? Můžete mi říct, jestli to má nějaký význam, mít ráda matiku?

Být pesimista je prý teď strašně mainstream. Takže jsem teď jako taky v něčem mainstream?
Omlouvám se, věřte mi, tyhle vyblití pocitů se nebudou moc často opakovat. Jenom, potřebovala jsem to někomu říct a upřímně, málokomu věřím dost na to, abych se mu mohla rozložit před očima. A taky, zatěžovat lidi svýma pocitama, asi by to bylo trochu sobecký. A já jsem sobecká skoro vždycky, takže... No, občas bych měla džet hubu, však víte. Lidi moc neberou pravidlo "co v hlavě, to na jazyku".

Lidi... Neměli by mě vidět, když mívám tyhle... Co to vlastně je, jak se tomu říká, když se sesypete a chce se vám křičet a slzy tečou po tvářích? Vlastně, většinou si dávám pozor. Protože existence jako já přece nemají mít srdce a nemůže je nic bolet. Prostě si proplouvají světem s výrazem hráče pokeru /ale já vážně nehraju, teda... většinou/ nebo ironickým úsměvem a tiše vás nenávidí. Chtěla jsem jenom říct, že jsem si prostě tentokrát dala pozor asi málo. Ale možná je lepší, když po vás někdo hodí chladným pohledem a řekne, že potřebujete psychiatra, než když jste úplně sami. Možná, já nevím.

"Tvůj způsob života zdá se mi trochu podivný."
Jasně, můj způsob života to bude. Ne, já myslím, že to lidi jsou podivní. A my mimozemšťani z planetky daleko za Sluncem to tu máme vážně těžký.

Protože občas mám pocit, že mám jenom tu matiku. A hloupý sci-fi knížky, co se nikomu nelíběj. A hudbu, ta tu je vždycky...

Nemám ráda U2, ale tahle písnička mě vždycky dostane.
I'm wide awake.

But I´ll just keep on moving,
'cause that´s the art of losing.

Tahle písnička ve mně vždycky vyvolává pocit, jako by mě někdo objal a říkal, že to bude v pořádku... A věřte mi, Sixx: A.M. rozhodně nejsou tak děsiví jako Mötley Crüe.
It's a losing battle.
There's no need to be ashamed.

If I don't find a way out of here
I'm gonna go berserk!

Omlouvám se, tohle ode mne nebylo správný. Ale i tak si myslím, že tenhle článek si zaslouží být na blogu. Ne, vážně, někde jsem slyšela, že lidi zajímá neštěstí jiných nebo pocit, že v tomhle nejsou sami.
Tak doufám, že jste si to užili.
Ale i tak.