omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Perfektní život

21. února 2015 v 22:52 | Ainowa |  Píšu
Sedíš za volantem, řídíš a já se jen tak válím na sedadle spolujezdce, nohy v kanadách na palubce a oba jsme spokojený. Hudba hraje tak nahlas, že kdybychom nejezdili jenom po vesnickejch cestách, asi by po nás lidi vrhali odsuzující pohledy. A na moment je to všechno tak, jak to bejvalo dřív. Jenomže já už nejsem malá holka a ty nejsi feťák a doba se trochu změnila. Rodinný vztahy ale ani trochu, pořád jsou stejně vyhrocený. Ty to víš, já to vím. Jenomže stejně tam jedem, protože já musím být ta hodná holka.
Miluju živý album z Lucerny od Divokýho Billa. Kdybys to nevěděl, nejspíš posloucháme zase Foo Fighters nebo Dookie od Green Day, protože tohle je naše hudba a oba ji milujem. Smutný ale je, že jsme posuzovaný podle různých měřítek.

"Taky strašně nešťastnej, taky strašně nešťastnej, taky strašně nešťastnej, taky strašně nešťastnej. No a co má bejt!"


Poklepávám nohou a zpívám z plnejch plic, usmíváš se a zpíváš taky. Nejsme jednotný, to ani náhodou, oba zpíváme falešně a úplně mimo rytmus, nejsme žádný hudebníci. Nadšení se ale počítá, ne?
Tohle je jedna z mála věcí, na kterých se shodneme. Že tyhle okamžiky jsou magický. Okamžiky plný hudby a přátelství a důvěry v sebe samotný.

"A teď jde to i po mně, po mně, to jsem teda rád!"

Pamatuju si ten jejich koncert. Byli jsme tam spolu a vím, žes mě přemlouval, abych se napila. Já se nedala a i tebe jsem držela střízlivýho. Malá holka se starala o svýho velkýho bratránka. Vždycky jsi potřeboval někoho, kdo by na tebe dával pozor. Já byla na kafi a tebe držela na kofole, i když sis furt stěžoval, že fesťák bez lihu není správnej fesťák. Přežívals všechny ty podprůměrný skupiny a divný lidi, co se snažili zpívat. Já nasávala atmosféru a psala a tys tam byl a vždycky na mě dával pozor. Horký léto a zvuky kytar, ačkoliv já to v tý době nedokázala dostatečně ocenit. Kvůli tobě jsem se ztrácela v davu, když hrál Visací zámek a vřískala s tebou a všema těma lidma Jede traktor a nakonec i Známku punku. Hlavní bod večera ale měl teprv přijít. Já se těšila a tys mírnil moje nadšení. Nakonec jsme tam v noci skákali a zpívali a křičeli. Nebyl to můj první ani poslední takový zážitek, ale rozhodně to byl jeden z nejemotivnějších.
A zpátky, to jsme jeli až k ránu. Strašně se to podobalo týhle jízdě - rádio šíleně nahlas, oba jsme zpívali, abys neměl šanci při řízení usnout.

"To je to tvoje malování vzdušnejch zámků!"

A teď, teď jenom chci, aby tahle jízda neskončila. Cíl není nic, na co bych se měla těšit - nic, na co by ses měl těšit ty. Nesnáším tyhle rodinný srazy a nejsem jediná. Ty jsi vždycky za toho nejhoršího, asi proto, že jsi z nás všech neupřímnější. Chci říct, lhal jsi jim jenom o těch drogách... A to už je za tebou, dávno. Ono odvykačka, to není sranda. Jinak jsi jim všem říkal jenom čistou pravdu a oni ji asi nedokázali přijmout. Teď máš práci, úžasnou přítelkyni a život, se kterým jsi spokojenej. Stále s tím mají problém. S tebou.
No a pak jsem tu já, že jo. Říkáváš o mně, že jsem chytrá. A že mám před sebou dobrou budoucnost. Nevím. Nevím. Asi by bylo dobrý, kdybych vystudovala něco perspektivního. Nevím. Nevím. Punkeři budoucnost nemaj. Já. Ty. Patrik. Žanet. Lucka. Olda. Ale ono to nějak dopadne.

"Pozdravuj pocestný, svět je malej - dokonalej. Pozdravuj pocestný, svět je zlej, co když se nevrátí!"

Jsem jejich hodná holčička. A ty jsi zlej feťák. Tvůj brácha - rodinnej elektrikář. Pavel? Hloupej fotbalista. Lukáš? Líný budižkničemu. A takhle bych mohla pokračovat dál, dál, DÁL! Jsem jejich hodná holčička. Ta, která vystuduje něco perspektivního - psychologii, jazyky... Nechtěli by rovnou jadernou fyziku?
Nic nevědí. Že poslouchám to, co poslouchám. Že jsem si prošla vztahem s holkou a byla jsem fakt šťastná. Že nejsem ani zdaleka tak chytrá, jak si myslí. Že opravdu nenosím nažehlený košile a rozhodně nevypadám jako slušná mladá dáma. Vlastně, obyčejně nosím výrazný linky, kanady, mám modrý melíry a vlastním jenom jediný slušný rifle. Nedokážete si představit, jak se na moje vlasy tvářili.
Je to vlastně výhra pro obě strany - oni chtějí hodnou holku a já chci na vejšku. Třeba to jednou bude v pohodě. A nebo taky ne, to až zjistí, že mi nemůžou naplánovat celý život.

"Jsou prokletý, upsali duši ďáblům. Lejstra krvavý dokázat to můžou."

Mám strach. Strach z toho, že se ke mně rodina obrátí zády. Mám strach, že zjistí, že nejsem jejich hodná holčička.
Takže když zastavuješ u domu naší babči, shazuju nohy z palubky, přezouvám se do tenisek a přes černý tílko si přehazuju bílou košili. Rádio už je dávno ztišený, takže ho jen vypnu a vyměním si tebou pohled, který říká víc než slova.
Vo tomhle to je, co? Jsem manipulativní mrcha, špatná herečka a oni špatný posluchači. Ale co na tom záleží. Tohle je můj největší strach a víš o něm jenom ty, protože komu bych měla vykládat, že se bojím vlastní rodiny, co?
Tak naposledy uhladit košili, oprášit kalhoty, prohrábnout vlasy a nasadit úsměv. Jdeme na další díl "Dokonalého světa", kde my všichni jsme herci, a jenom ty se tomu všemu tak trochu směješ do obličeje.


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Killing Happyness Killing Happyness | Web | 22. února 2015 v 0:42 | Reagovat

Moc pěkně napsané a Divokej Bill je vážně skvělá skupna.

2 Niki Niki | E-mail | Web | 22. února 2015 v 8:51 | Reagovat

Moc hezké :)

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 22. února 2015 v 9:47 | Reagovat

Myslím, že něco takového znám. Jenže u mě je to horší, že jsem se za fázi "hraní Dokonalého světa" tak nějak dostala a teď všem poukazuji krutou realitu. Takovou tu, kde existuje nejistota, bezdětnost a svobodnost. Nejhorší ale je, že čím je člověk starší, tím jsou na něj z pohledu rodiny požadavky vyšší. Roky mě nechali válet se mezi encyklopediemi tanků, zbrání, číst válečné romány, ale teď, jak se blíží plnoletost je to špatně. Najednou se na to dívají skrz prsty. Matka mluví, že by za pár let očekávala vnoučata, tak ať na tom zapracuju. Jenže na to není v mých myšlenkových pochodech místo. Děti nechci ne proto, že je s nimi práce, ale že ten svět bude ještě složitější, že už v něm nebudu mít šance jako teď.
Ale to je jedno, budu doufat, že to vyhraji já a ne oni. Chytlavě napsané.

4 deina-b deina-b | Web | 22. února 2015 v 9:52 | Reagovat

Krásně napsané, poutavé a trošku jsem se lekla, protože jsem se v tom našla...

5 Táňa čarodejka, poustevnice Táňa čarodejka, poustevnice | E-mail | Web | 22. února 2015 v 10:59 | Reagovat

Krásně napsané, moc dobře se to čte.

6 Ainowa Ainowa | Web | 22. února 2015 v 11:50 | Reagovat

[3]: Jo, jo! Bylo by hloupé se nechat porazit. Drž se a nenech se změnit jen proto, že oni tě chtějí jinou. Nenech se zastrašit tak jako já :)

[1]:, [2]:, [4]:, [5]: Díky, moc si toho vážím ^^

7 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 22. března 2015 v 10:58 | Reagovat

Tak tohle je fakt něco! Asi jsem se tak trochu zamilovala do tvého blogu.

8 Ainowa Ainowa | Web | 22. března 2015 v 12:40 | Reagovat

[7]: Děkuju moc ^^ Ale evidentně mi čteš myšlenky, protože když jsem narazila já na ten tvůj, bylo to jako "u všech severskejch bohů, ten hudební vkus, ten styl vyjadřování!".

9 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 22. března 2015 v 13:11 | Reagovat

[8]: Páni, teď mi srdce zaplesalo :3 Tisíceré díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama