omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Březen 2015

Jehla plná metadonu

22. března 2015 v 20:56 | Ainowa |  Píšu
Prostě sedím na sedadle spolujezdce v autě, nohy na palubce a klobouk na hlavě. Právě jsem se pustila do takovýho toho rohlíku se slaninou a sýrem, co prodávaj v každým druhým supermarketu a vedle sebe - jak jinak - postavenej kelímek s tím hnusným kafem z automatu na rohu, který je ale lepší než nic.
Život je občas směšně jednoduchej, ne? Sedím tady a čekám na tebe i když vím, že s tebou nemůžu mluvit o všech problémech. Jasně, vyslechl bys mě, ale pochopil? Nemyslím si.
Čekám a sleduju všechny ty barevný lidi. Je jich tolik a všichni, všichni vypadají takhle za sklem úplně stejně.
Čekám a pouštím rádio. Jasně, vím - půjčený auto, neměla bych drobit, neměla bych tu pít kafe. Co je ale mnohem horší, žádný naše cédéčka. A tak ladím a přelaďuju a hledám ve vodách českýho mainstreamu něco, co by se dalo poslouchat. Zastavuju se ale až u rádia, ve kterým něco drmolej polsky, chviličku. Pak pustěj asi tu nejmíň pravděpodobnou písničku od Rise Against a já mám úplně jasno.

Láska je jako jehla plná metadonu.
Opatrná, ale neskutečná,
Nechala tě chtít něco víc.

A takhle nějak to asi je. Je pryč, nechala mě samotnou v tomhle světě a já jsem bez ní úplně ztracená. A zároveň vím, že takhle to chce. Její volba. A můj život plnej chyb a přešlapů.
Změnila bych pár věcí. Možná chvíli, kdy jsem si uvědomila, že mi na ní záleží. Možná chvíli, kdy jsem ucukla, udělala krok zpátky a příliš se bála. Ale rozhodně ne tu noc nebo brzký ráno - je jedno, jak tomu budete říkat.
Teď jenom nevím, co mám dělat. Tak jenom sedím a piju kafe a jím a chvílema strašně falešně zpívám a snažím se zapomenout.

Co se musí stát, aby sis toho všimla?
Jsem jenom srdce v ohni, svit difúzních stěn.

Jsem taky jenom člověk. Snažím se přežít a žít tak, jak nejlíp to dokážu. Jsem jenom člověk a mám nějaký city. Jsem taková živelná pohroma a pokazím co můžu, ale vážně se snažím.
Jsem jenom člověk a věřím v lepší zítřky. Jenom někdo, kdo dál věří na lásku a nenávist a smrt a taky život. Ještě dýchám a nechystám se umřít hned teď a kašlu na všechny ty nemoci, kterejma jsem prolezlá.
Ignorace je taky zbraň a já chápu, jak se cítila a je mi to líto, ale jsou chyby, který se nedaj vrátit.

Jsem ruční granát, pojistka je už vytažená, tak neodcházej.
Jak se hodíme za sluncem, můj stín padá.

A písnička pomalu končí a kelímek od kafe už v sobě nemá ani kapku. Bouchnou dveře, z rádia se rozezní People Live Here a ty si sedáš za volant.
"Kašli na to, beru. Ať už je v tom kdokoliv, nebuď smutná. I přes to všechno budeš vždycky moje malá anarchistka, moje malá punkerka."
Cucháš mi vlasy a já vím, že jsem si lepšího bratránka a spolupachatele všech přestupků proti rodinnejm pravidlům nemohla přát. Díky tobě zase zapomínám na ni a na celou tu budoucnost, která mi běží naproti. Zapomínám na papírový lidi a na všechny chameleony, co si hrajou na kamarády.
Bude to v pohodě. Třeba.


Zavři oči a dívej se

15. března 2015 v 16:13 | Ainowa |  Píšu
Nevím, co mě to popadlo.
Znáte ty stavy, kdy potřebujete sakra moc vypadnout od všech lidí?
Nevím, co jsem tam vůbec dělala.
Znáte to, necháte se přemluvit s tím, že tentokrát to bude lepší, budou tam jiný lidi, bude lepší atmoška a vy se přece určitě budete taky bavit! Ale nebudete. Bez lidí, bez alkoholu, bez hluku je lidem mého typu líp. Nechápou. A občas nechápu i já.
Nevím, co jsem si kurva myslela!