omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Naši hudbu tam nehrajou.

21. května 2015 v 20:40 | Ainowa |  Píšu
Sesunula jsem se na přední sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
"Jsi v pořádku?"
Přikyvuju, utírám si slzy a zesiluji rádio. Míříme domů, nebo přesněji na místo, který bych za domov měla považovat.
Realita je občas trochu těžko uvěřitelná. Když člověk zmačká a zahodí svý srdce, má pocit, že mu už nikdo jiný nemůže ublížit. Není to ani trochu pravda.

Broukáš si písničku z rádia, občas prohodíš něco o komerčních sráčkách a mainstreamový generaci, svoje obvyklý anarchistický kecy si ale necháváš pro sebe. Broukáš si tu komerční sračku, co hrajou v rádiu, protože oba víme, že Def Leppard jsou naše srdcovka stejně jako Beatles nebo Green Day. Něco visí ve vzduchu - možná jsou to moje tichý vzlyky a chvilkový lapání po dechu nebo taky to, že ty o tom chceš mluvit, zatímco já... Ne.
Naše hudba většinou nebývá na obyčejnejch stanicích a nejsem jediná v tomhle autě, komu se ze současný populární hudby plný špatného rapu, dunění rozbitých praček a textů o sexu dělá zle. Netuším, co jsi to naladil, možná je to Beat nebo tak něco, ale protože hrajou dobře, ani trochu si nestěžuju.
Alice Cooper z rádia skučí tu svou známou baladu a já vím, že ty víš, že tuhle písničku miluju.
Nemám nic proti rapu v hudbě, to jen tak pro upřesnění. Ty to nesneseš, seš jeden z těch učebnicovejch rockerů. Nebo možná metalistů? Prostě těch, co jsou dost často v lihu a v kapse jim nechybí krabička cigaret. To neznamená, že nemáš city, protože narozdíl ode mně máš srdce.
Taky mi nevaděj texty o sexu a chlastu. Vadí mi, že většina současný hudby je prostě pořád stejná. Až dosáhnou úrovně Mötley Crüe, dám populární hudbě šanci.
Hah, takže asi nikdy.
Nezpívám. A ty taky ne. Mlčíš. Já popotahuju. Říkáš, že v přihrádce jsou kapesníčky. Výjimečně se neptám, proč tu jsou. Nemám náladu na tyhle poznámky a oba to víme.
A pak, že naši hudbu nehrajou v rádiu.
Glam metal. Punk rock. Hard rock. Hardcore/Punk.
Ještě nikdy jsem neslyšela Mötley Crüe v rádiu, říkám. Ani na Beatu.
Jenom se pousměješ.
"Tak kdo, beru? Kdo si zaslouží rozbít hubu?"
Vrtím hlavou a rukou si linky rozmazávám ještě víc po obličeji.
"Takže, um... Holka?"
Znovu vrtím hlavou. Není to tak jednoduchý. Všechno se to na mě sesypalo, to se stává. Občas se něco pokazí, mumlám dál. Jsem v pohodě.
Sama sobě nevěřím ani slovo. Ani ty mi nevěříš.
I já slyším, jak hystericky a trochu zoufale to znělo.
Z rádia se ozve něco, co je mi až příliš povědomý. Je to verze Smokin' In The Boys Room od Mötley Crüe.
"Mám raději jinou, Dr. Feelgood," zasměju se i přes ty slzy.
A ty se směješ taky, páč víš, že všechno bude zase dobrý.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Molly Molly | Web | 22. května 2015 v 10:00 | Reagovat

Hrozně moc procítěné. Jako kdybych v tam byla taky. Chválím tě

2 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 23. května 2015 v 13:21 | Reagovat

Až teď mi došlo, že píšeš du formou.  Působivé.
Článek opět neskutečný. Už to zní jako klišé, ale tvoje články mě prostě neomrzí. :D

3 Ainowa Ainowa | Web | 23. května 2015 v 13:49 | Reagovat

[1]: Díky moc ^^

[2]: Jen občas, jen trochu. Připadá mi to nějak přirozenější, když mluvím k někomu :)
Děkuju. Vážím si toho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama