omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Underground #5 (Another friday night.)

23. července 2015 v 20:06 | Ainowa (& Aky) |  Bezčasí

Another friday night.

Stále čekám, že mi zavoláš. Je to jednoduché, ale nedokážu to vysvětlit.
(American Hi-Fi - Another Perfect Day)
Rhiannon.
A ona tam seděla, opřená o dveře, oči zavřené. Všechno se mi vrátilo, žaludek udělal kotrmelec. Jedna moje část se chtěla otočit a přespat u Olivera, ale ta druhá věděla, že ji musím vyslechnout.


Zastavila jsem se. Nádech. Výdech. Další krok dopředu. Ještě jeden.
"Potřebuju pomoct," zamumlala osoba u dveří se zavřenýma očima dřív, než jsem si k ní přisedla.
"O co jde?"
Seděly jsme vedle sebe. Dva zoufalci opřený o dveře, dvě holky, co nikdy nic nedokázaly.
Začala popisovat svou (ještě zoufalejší) situaci, oči stále zavřený. Všechno mi říkalo, tohle už dávno není můj problém. Já nejsem někdo, kdo by nedokázal lidi poslat pryč, vyhodit je na ulici a zapomenout. Ale ona byla speciální, nebyla jen tak někdo. Jí byl nedokázala říct ne.
Poslouchala jsem ji a věděla, že je v háji. Poslouchala jsem a věděla, že pokud neřeknu ne, nejspíš mě stáhne dolů.
Nedokázala jsem si už vzpomenout na dobu, kdy jsem nevyzvedávala Olieho z baru a nehlídala Anette, aby alespoň něco snědla. Bylo to tak dávno... Stejně jako chvíle, které jsem prožila s ní. Ale to bylo zpátky, i když v úplně jiné podobě. Měla jsem dávat pozor ještě na někoho, ačkoliv jako strážnej anděl bych stála za hovno. Měla jsem hlídat to klubíčko neštěstí, co se tý noci choulilo na na mé rohožce, tu holku, která mi kdysi do očí řekla, že už mě nemiluje.

Nicolas.
Zapadlej bar a na pochybném podiu pár kluků v našem věku. Neznal jsem je, ale abych pravdu napsal, já se v místní undergroundové scéně nikdy neorientoval. Můžete hádat, kdo mě tam dotáhl - a protože takováhle místa nikdy nebyla v Sebově stylu, určitě uhodnete. Snad každý druhý Sophii zdravil. (Což by nemělo nic znamenat, vzhledem k tomu, že tam nebylo víc než dvacet lidí, ale i tak mě to překvapilo.) Vlastně jsem si to místo okamžitě zamiloval.
Chtěla mi něco říct a tvářila se šíleně vážně, mnohem vážněji než obvykle. Chovala se zvláštně celý den. Ráno nedorazila, ale to už mě nedokázalo rozhodit. U ní naprosto běžný, s takovýma věcma si nikdy nedělala hlavu. Když se však objevila těsně před zavíračkou kavárny, začínal jsem tušit, že se něco děje.
Dotáhla mě na to magický místo plný hudby a alkoholu, přesně do takového podniku, ve kterém napořád načichnete cigaretovým kouřem. Zabrala pro nás jeden box a nechala si donést kafe. Jen jsem tam seděl, protože jsem nikdy nebyl velkej fanda alkoholu a na kafe jsem neměl ani pomyšlení. Prostě jsem čekal a vnímal místy falešnej hlas jednoho z kluků na podiu.

"Another friday night
To get the feeling right
At the bar when he sees her coming over
What you gonna do
If she walks up to you
Tongue tied
Better get yourself together"

Když za ten večer poprvý promluvila, měla v sobě už půl hrnku kávy černý jako noc.
"Stál jsi někdy na hraně a říkal si, jaký by to asi bylo? Házel jsi do sebe den za dnem prášky s myšlenkou, že kdybys jednou chytře neodhadl množství, tak to bude v pořádku, tak bude všechno lepší? Já... Byla jsem jednou fakt blízko. A lituju toho, lituju toho každý den a snažím se zapomenout a zároveň mě to láká.
Nepřišla jsem se litovat, promiň. Jenom potřebuju vypadnout. Na, ugh, na nějakou dobu... Vyčítala bych si, kdybych ti to neřekla a zmizela bez jedinýho slova." Zmlkla, trochu se napila kávy a pokračovala dál. "Vždycky, když začnu mít pocit, že si mě lidi pamatují... Prostě zmizím, přesunu se jinam - o čtvrť, o město... Není to správný,vím, prý je to strach ze závazků. Jenomže chápej, všichni ti lidi..." Ztuhla, přestala mluvit a dívala se kamsi za mě. "Anette. Sakra. Nikki, hlavně se neotáčej, jo? Ona je minulost. A důkaz toho, že minulost tě bude vždycky pronásledovat. Pokaždý si tě najde."
Dopila zbytek kafe, položila na stolek pár drobných a bez jakéhokoliv dalšího slova odešla. Věděl jsem, že nemá cenu ji zastavovat. Zmizela mi z očí dřív, než jsem se stihl vzpamatovat z toho, co mi vlastně řekla. Kdybych dokázal předpovídat budoucnost nebo alespoň číst myšlenky, nikdy bych ji nenechal odejít. Ne v takovém stavu.

Pozn.: Neberte Bezčasí příliš vážně, jo? Je to takový malý experiment a pravdou je, že mi možná chvílemi připadá trochu nedotažený k dokonalosti.
Jinak se malinko omlouvám za to, že mezi Undergroundem nepřibylo ještě něco jiného. Pomáhám s organizováním jedné (nutno říct malé a vesnické) akce a je toho všeho až nad hlavu. Fakt obdivuju lidi, co se dokáží podílet na přípravě fesťáků, na to bych neměla nervy. Už jen vyřešit kam postavit minipodium a stan se zdá jako neřešitelný problém, na kterém se ani pár lidí nedokáže domluvit. Držím hubu a krok, znáte to, ale celkem mě to baví. Pff... Přejte nám hodně štěstí, jo?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 24. července 2015 v 13:58 | Reagovat

Nejde to nebrat vážně, když je to lepší a lepší s každou novou částí. :3

2 Ainowa Ainowa | Web | 24. července 2015 v 16:56 | Reagovat

[1]: Díky moc ^^
Tak snad si to u tebe s tímhle příběhem časem nepokazíme :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama