omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Mlčíme

2. srpna 2015 v 21:14 | Ainowa |  Píšu
"Vyměň hudbu, jo?" broukneš na mě. Nečekáš na odpověď a já se s žádnou neobtěžuju. Místo z přihrádky v palubce ale cédéčko vytahuju z tašky.
"Novej mix?" Usmíváš se. Zatímco ty jsi vždycky miloval tu svou klasiku - Foo Fighters, Pearl Jam, Nirvana, Green Day a Offspring (a proti tomu jsem nikdy nic neměla), já trochu experimentovala a dávala šanci i novým skupinám.
"Playlist," podotkla jsem. "To kvůli tvýmu rádiu to vždycky vypaluju."
"Nebuď k němu krutá," směješ se a poplácáváš volant. Že miluješ svůj vrak a říkáváš mu auto, to všichni vždycky věděli. "Jen žádný Hollywood Undead."
Protáčím oči, ale ten den mi do smíchu moc není. Se začátkem Let It Die od Foo Fighters se nám oběma ale na tváři usadí malý úsměv. "Dobře jsme tě vychovali, ne? Lepší bratránky sis nemohla přát."
Oba se pozastavíme nad množným číslem. Vztahy v rodině nikdy nebyly ideální, no poslední dobou se to vyhrotilo natolik, že tvůj bratr se mnou ani trochu nemluví.
Jasně, vaše malá anarchistka.
Pouhý kecy.


I think I've lost my mind, I think I've lost my mind. (Hollywood Undead - Usual Suspects)
"Neříkej ani slovo. Ještě pořád jsi z jejich posledního alba nic neslyšel. Dej tomu šanci a pak mi můžeš říct, že se ti to nelíbí."
"Nic nejsem neřekl," poznamenáš. "Dokud jsi to nezačala bránit, nepoznal jsem je."
Čekala jsem na nějakou další poznámku, možná o tom, že bych měla poslouchat něco pořádnýho nebo že je to na nic. Žádná ale nepřišla. V tomhle byla vždycky naše síla, důvod, proč fungujeme jako tým - protože spolu umíme mlčet.
If you got some questions, ask them! I turn into a mad man like Dahmer mixed with Manson.
"Domů je to doleva, zapomněls odbočit," mračím se na tebe. Moc dobře víš, že chci být doma co nejdřív.
"Nezapomněl." Tváříš se vážně, tak jako už dlouho ne. Hlavou mi projede myšlenka, že někdo umřel. "Jedeme pryč."
"Cože? Kam?" Jsem smutná, trochu zmatená a potřebovala bych zachránit. Nemám náladu na nějakou tvou jízdu Někam, jenže ty neodpovídáš a jedeš dál.
A tak mlčíme. Možná kvůli vážnosti situace, možná kvůli tiché, chraplavé Someday, která právě začala hrát a dává nám svou už dávno vykřičenou naději.

Go to sleep. My angel, I'm on my way. I swear. (We Are Harlot - Someday)
Chce se mi brečet, spát a možná i umřít, nevím. Jsem zmatená, raněná, unavená. Mnohem raději bych otevřela Finitní matematiku, co se mi válí doma na stole. Nechala se pohltit číslama, protože jsem chladný a neosobní. Pro každýho úplně stejný, mají jasně daný pravidla, jsou vždycky takový, jaký je očekáváte. Žádný překvapení. Některým rozhovorům se ale nikdo z nás nevyhne.
I know it's hard, but all I gotta do is love when the love will be found... Someday.
Zastavuješ u lesa a kdybych tě neznala, nejspíš by mi po zádech přeběhl mráz. Netuším, kde to vlastně jsme a je dost pravděpodobný, že to nevíš ani ty.

I feel my heart breaking, my whole body is shaking. (We Are Harlot - I Tried)
Když slyšíš začátek naší oblíbený, pousměješ se. Možná proto necháváš hudbu hrát. Nebo je to prostě a jednoduše tím, že to ticho by ani jeden z nás nesnesl.
"Není na tom dobře," začneš a oba víme o kom mluvíš. O svým bratrovi, samozřejmě. "Tím myslím psychicky."
"Taky na tom nejsem dobře. On by si měl ve třiceti umět vyřešit svý sračky, ne? A nemyslím tím jeho oblíbený alkoholový řešení." Nechci se hádat, i když to tak nejspíš vyzní.
"Měl, ale nedokáže. Potřebuje ten vztek někde vybít, vždyť ho znáš..."
"A ty ho pořád jen bráníš!" vyjeknu. "Myslel jsi třeba na to, jak tohle ponesu já? Myslel jsi na to, že jsem furt jenom malá holka, co se lehce sesype? Kterou bolí, když na ni někdo křičí?" Zním jako hysterická a sobecká fňukna. Taková pravděpodobně jsem.
Mlčíš. Mlčím. Mlčíme.
Brečím.

If I die tomorrow, as the minutes fade away. I can't remember, have I said all I can say? (Mötley Crüe - If I Die Tomorrow)
"Ničí mě to," zamumláš tiše. "Že se hádáte. Že on pije a ty jsi nešťastná. Ničí mě, že se dva lidi, kterým věřím ze všech nejvíc, nedokážou na ničem dohodnout."
Mlčím. Mlčíš.
"Vím, kolik jsi schopná toho unýst. Neuvěřitelně mě mrzí, jak to teď je. Zkus se to to ale podívat z mýho pohledu. Když jsem byl ve sračkách, bylas moc malá na to, abys mi dokázala pomoct a on nic neudělal. Nechci, aby dopadl jako já, chápeš? A je jedno, že to on by měl dávat pozor na mě - jako správnej starší brácha. Tím nikdy nebyl."
Mlčím. Mlčíš.
Z rádia hraje jiná písnička, po ní další a ještě další.

For vagabonds and thieves, for outlaws and fiends: We'll be kings and queens! Sing with me, sing with me now! (Santa Cruz - Vagabonds)
"Jsou dobří," smutně se usmíváš. "To jsou ti tví noví... Uhm..."
"Santa Cruz," protáčím oči. "Kdyby nebyli dobří, neposlouchám je."
Tell me, is all that you see stupid people on TV? Can't they see that world's on fire, FIRE!
"Nechci takhle skončit," povzdechnu si a někde v koutku svý plesnivý duše vím, že je to mezi náma zase dobrý. "Aby mi okolo třicítky hráblo. A nejde jen o něj, chápej. Spoustě jiných lidí... Spoustě umělců, i těch nejlepších, prostě přeskočilo. Pak úplně obyčejný lidi - zbláznili se z toho, že nikdy nic nedokázali. Strašně moc chtěli, pořád si říkali, ještě je čas. Jenomže není. Možná je důležitý si přiznat, že nikdy nic nedokážeme."
"Tenhle rozhovor už jsme vedli na stovky způsobů. Vy jste ta generace, co může něco změnit. My ne, lidi v našem věku viděj dost často naději v návratu komunismu. To by nic nevyřešilo, žádný problémy.
Beru, vy jste ti důležití. Ať už vám vtloukají do hlavy cokoliv. Máš okolo sebe chytrý lidi, kteří chtějí a můžou jednou něco změnit. Neříkám ti, že bys měla jít do politiky, tam bys nebyla šťastná. Jenom se neboj," mrkneš na mě. Věnuješ mi pozornost, posloucháš mě, nevidíš mě jako odpad rodiny. A hlavně, vždycky víš co říct. Jestli jsi na oplátku od začátku chtěl, abych tě držela od závislostí, pořád to tahkle děláme.

Protože s rodinou to jednoduchý není, ale ty jsi ta výjimka, která potvrzuje pravidlo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 3. srpna 2015 v 12:45 | Reagovat

Asi všichni máme v rodině někoho, tu jednu osobu, která vždycky ví na co myslíme, vždycky ví, co říct... Miluju tvoje články :3

2 Ainowa Ainowa | Web | 3. srpna 2015 v 14:31 | Reagovat

[1]: Asi jo, bez nic by byl život mnohem těžší... A moc děkuju ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama