omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Underground #8 (Take all the noise...)

20. srpna 2015 v 20:06 | Ainowa (& Aky) |  Bezčasí

Take all the noise and make it into music.

Dáváš mi naději věřit, že je tu způsob, jak nechat minulost za sebou.
(Skillet - Hard To Find)
Nicolas.
Vaši "kamarádi" vás jenom tolerují, protože se znáte už věky, ale dávno nemáte nic společnýho. Potkáváte desítky známých, ale nikomu z nich nemůžete důvěřovat. K tomu se vám prokázala porucha, navštěvujete terapeuta, opustil vás jediný blízký člověk, museli jste přerušit vejšku a bydlíte u rodičů. Smůla? Možná. Bůh by mě musel nenávidět, škoda jen, že na žádného nevěřím.


Takže jsem se nějak ocitl s cizí holkou v cizím autě, mluvili jsme, poslouchali hudbu a po všech těch týdnech jsem se zase cítíl dobře. Ze začátku mi připomínala manipulativní mrchu a pravděpodobně taková i byla. Zároveň mi ale připadala jako někdo, kdo má svý hranice. Jsou věci, pro které by šla přes mrtvoly, ale všechno by měla důkladně promyšlené.

"Bury all the records in the backyard,
When you're not looking I'll go dig them back up.
You can bury my body in the backyard,
When you're not looking I'll go dig myself up."

Zpívala s refrénem tý písničky. Neměla dokonalej hlas, vlastně zpívala dost falešně. Stejně mě na tom něco dostalo. Nevěřím na lásku a jsem si téměř jistý, že s dostatkem snahy se dají pocity úplně odložit stranou. Jenomže když tu písničku zpívala spolu s hlasem z rádia, byl jsem si jistý, že hudbu miluje. A ne tak nějak trochu, jako že žije se sluchátky a občas si něco brouká. Hudbu měla pod kůži, v mozku. Hudba musela být její součástí.
Když jsem bez slov díků nebo loučení vystupoval z její dodávky ulici od domu mých rodičů, v hlavě mi stále zněl hlas zpěvačky z Icon For Hire a přehlušoval mi myšlenky, které už nějaký čas nedávaly ani trochu smysl. I know all about the drugs they hide inside the music.

Rhiannon.
Odhadla jsem ho správně. Nebo spíš, skoro správně. Byl skoro tak zajímavý, jak jsem doufala. Nechápejte to špatně, já ty lidi neberu jen jako studijní objekty nebo hračky ve své hře. Tak dobrá jsem nikdy nebyla, vždycky jsem si k nim vybudovala nějaké pouto. Ta bezcitná byla vždycky Sophie.
S povzdechnutím jsem vystoupila z auta a mířila k bytu. Žádný přepych a už vůbec ne v dobrý čtvrti - přesně to, co jsem potřebovala. Tentokrát mě žádné nepříjemné překvapení na rohožce nečekalo. Částečně proto, že rohožku nejspíš někdo za poslední týden ukradl. Od doby, co Sophie odešla, jsem tam tu rohožku nechávala. Kvůli ní. A teď, když se vrátila - rohožka byla pryč. Kdybych neměla spoustu jiných starostí, nejspíš by mě to i pobavilo.
Věděla jsem, že od ní tentokrát žádné překvapení nepřijde. Byla jsem si jistá, že leží na gauči a poslouchá hudbu. To se mi povrdilo v okamžiku, kdy jsem vstoupila do bytu. Zatímco jsem si zouvala boty, pokoušela jsem se poznat právě velice nahlas hrající písničku z vedlejší místnosti.
"Skillet. Říká ti to něco?" Ležela na gauči, oči zavřený a jednou nohou visící přes područku pokyvovala úplně mimo rytmus. Neměla jsem ani nejmenší tušení, jak mohla vědět, že jsem vešla. Nejspíš uměla číst myšlenky, vysvětlovalo by to spoustu věcí. Život by byl mnohem jednodušší, kdyby to tak opravdu bylo.
"Je mi to trochu povědomý. Už jsi mi to pouštěla?"
"Jistěže ne. Copak se často vracím k nějaký hudbě? Ale už jsem o nich mluvila. Korey Cooper, Jen Ledger?" Tvářila se trochu naštvaně. Jestli už se o nich zmiňovala, nejspíš jsem ji zrovna neposlouchala.
"Eh, jasně. Trochu tuším," pousmála jsem se. Soph potřebovala nějakého posluchače. Někoho, kdo jí ukáže novou hudbu, pokud to bude potřebovat. Kdo ji vrátí zpátky, pokud se v myšlenkách vydá špatným směrem. Ale vyznat se v ní, no, nikdy to nebylo úplně jednoduchý. Prostě potřebovala dát život dohromady a i když já byla taky až po krk ve sračkách, stavěla jsem ji na první místo. Pokud jsem jí chtěla pomoci, to nejmenší bylo poslouchat její výklad o hudbě. Nechala jsem ji poslouchat hudbu tak hlasitě, až si sousedé chodili stěžovat. Dvakrát denně jsem nám připravovala kafe. Bylo to šílený soužití, ale já to pro ni dělala ráda. Nic se nevrátilo k tomu, jaké to bylo. Já už nestudovala, vejšku jsem odložila a dost pochybovala o svém návratu tam. Ona abstinovala.
Když se mi vetřela do života, byla to sobecká, dredatá holka se svými hloupými psychologickými hrami. Nikdy s nimi úplně nepřestala. Donutila mě začít zase pořádně jíst, já jí pomohla omezit prášky. Našla si práci a naučila mě vycházet s lidmi. Navzájem jsme si toho do života hodně přinesly.
Jenomže v dobách, kdy přespávala u mě na gauči, zvala mě ven a snažila se vrátit věci zpátky, nic už na nás normálního nebylo. Dotáhly jsme naši hru k takové dokonalosti, že jsme si nikdy nebyly jisté, jestli ta druhá stále hraje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 20. srpna 2015 v 20:49 | Reagovat

Vždycky, když mám pocit, že už to lepší být prostě nemůže, tak mě přakvapíš. :D Miluju na Undergroundu tu nepředvídatelnost. Že člověk prostě nemá šajna, co se bude dít dál. Nedáváš mu žádnou šanci, to vědět. :3

2 Ainowa Ainowa | Web | 21. srpna 2015 v 9:21 | Reagovat

[1]: Díky moc ^^
Obě jsme přečetly desítky předvídatelných příběhů. Kdo, s kým, kdy, jak - to všechno jsem tušila už od první kapitoly. Takže jsem chtěla napsat něco úplně jinýho. Jenom mám občas strach, že jsem něco přehlédla, zapomněla na nějaký detail, který na konci nebude mít vysvětlení a nebude dávat smysl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama