omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Underground #11 (It should be...)

6. září 2015 v 10:03 | Ainowa (& Aky) |  Bezčasí

It should be easier to leave.

Mělo by být lehčí se nadechnout, mělo by být lehčí odejít.
(We Are Harlot - Easier To Leave)
Nicolas.
"Co ty tady?" Anette se z nějakého nepochopitelného důvodu usmívala od ucha k uchu.
Pokrčil jsem rameny. Ani jsem si nebyl jistý, koho přesně to vlastně hledáme.
"Že se vůbec ptám," protočila očima. "Rhia moc sdílná nebývá. Psala mi, že nás vyzvednete." Alkohol z ní tak táhl, až se skoro dělalo zle. "Ale víš co? Já, já si tě pamatuju," pokračovala trošku zmateně.
"Jasně, já vím," povzdechl jsem si a chtěl navrhnout odchod, ale ona ještě nedomluvila.
"Takhle jsem to nemyslela. Pamatuju si tě z předtím, víš?"
Zpozorněl jsem. Co to sakra blábolí?
"Pamatuju si tě, pamatuju, " broukala si tiše. "Vím, že jsi tam byl. V ten pátek, se Sophií. A já šla za Oliem, ale on nepřišel. Nikdy nepřijde, víš? Třeba to znamená, že mě nemá rád. Co myslíš ty?" Seděla a koukala na mě těma svýma obrovskýma, hnědozelenýma očima.


"Nevím," zamumlal jsem a uhnul pohledem. Nedokázal jsem se jí podívat do očí, bylo mi jí líto. Neudělala nic špatnýho, jen měla ráda špatný lidi. Možná jednoho konkrétního špatnýho člověka. "Vždyť já vás ani neznám."
"Ale znáš ji," pokračovala. "Znáš Rhiinu holku, byl jsi tam s ní. Ví Rhia, že ji znáš?" Moje překvapený mlčení jí bylo nejspíš dostatečnou odpovědí.
"Hráli tam American Hi-Fi," vrátila se zpátky v tomu osudnýmu pátku. "Proto jsem chtěla jít. Byl jsi tam s ní a já vás viděla."
A já si ten večer pamatoval taky, i když už uběhlo spoustu týdnů. Pamatoval jsem si Sophii, jak byla nervózní, jak silný kafe pila. Jak potkala někoho, koho potkat nechtěla. Nějakou... Anette. Některý věci konečně začaly dávat smysl. Bohužel další události nabraly tak rychlý spád, že i pro mne (jakožto přímého účastníka) bylo těžké je sledovat.

Rhiannon.
Oliver se choulil na zadní sedačce auta, Anette co nejdál od něj - nejspíš dotčená jeho nezájmem. Nikki se kousek ode mne opíral o dodávku a tiše mě pozoroval. Já se snažila dovolat Abby, protože podle všeho byla poslední, s kým se Soph viděla.
"Zvedni to," opakovala jsem si pro sebe polohlasem stále dokola. "No tak, no tak." Když se tedy po pátém pokusu ozvalo otrávené "Co?", téměř jsem nadskočila radostí. Zároveň jsem na ni ale měla vztek, protože se takhle chovala pořád. Přišla jen ve chvílích, kdy něco potřebovala - jinak jsme byli nic. Nezvedala to, když jsem potřebovala pomoct, ale já tu pro každého z nich vždycky byla. Já na ně dávala pozor, křísila je, uklízela po nich zvratky, rozvážela je domů. Nikdy jsem za to nic nechtěla, ale doufala jsem, že až budu potřebovat, budou tu pro mě. Ale když tahle chvíle přišla, stála jsem tam se znechucenou feťačkou na druhý straně hovoru, s opilýma kamarádem v depresi a uraženou bulimičkou v autě.
Zároveň jsem byla Abby tak trochu vděčná za to, že ten mobil vůbec zvedla. Jediný, kdo se aspoň trochu zajímal, byl Nick. A to měl ze všech nejmenší důvod, proč se mnou trávit čas.
"Mluvila jsi s ní, že?" Rezignovala jsem. Nemělo cenu jí cokoliv vyčítat. Důležitá byla Sophie.
"Po nemůžu popřít," povzdechla si. "Chtěla ty prášky, že nemůže spát. Tak jsem jí je sehnala. Znáš ji, má svou vlastní pravdu a o jiný ji nepřesvědčíš. Říkala, že budeš volat a budeš naštvaná."
"Je u tebe?"
"Jistěže ne," úplně jsem si dokázala představit, jak se opírá o zeď, v ruce cigaretu a otráveně protáčí očima. "Šla malovat."
Malovat. Sakra.
Bez poděkování jsem ukončila hovor.
"Uvědomuješ si celou tíhu týhle situace?" Otočila jsem se k Nikkimu. "Jdeš do toho se mnou... S námi?"
"Že se vůbec ptáš," pousmál se, počkal až nasedl a nakonec nastoupil i on. Možná si neuvědomoval, že se Sophie chtěla zabít. A možná, možná právě proto se rozhodl jen se mnou.

Nicolas.
Takže to byla přesně ta Sophie, se kterou jsem se scházel já. Moje milá, malá kamarádka s výhodama. Vlastně, ona asi nikdy nebyla moje v pravým smyslu slova - i když to třeba nevěděla, vždycky byla Rhiannonina. Láska její života, pokud na něco takovýho věříte.
Jak říkám, náhody neexistujou. A tohle musel být osud.
Rhia mířila k okraji města a celou dobu poklepávala prstem do volantu. Ne kvůli hudbě, tentokrát žádná nehrála - spíš nervozitou.
"Můžu?" Kývl jsem směrem k rádiu. Jen něco zamručela, já to bral za souhlas. Otočil jsem knoflíkem a začala hrát jedna z mně blízkých. Paradise Lost. Až na tuhle nahrávku bylo v autě ticho. Oliver tiše oddychoval, Anette koukala někam na podlahu.

God, I've tried... Am I lost in your eyes?

"Můžeš... Mohl bys..." zajíkla se po chvilce Rhia, ale já věděl, co tím myslí. Beze slova jsem rádio zase vypnul a v dodávce se rozhostilo nepříjemné ticho. Stále jsem doufal, že Sophie na nás někde čeká, že bude v pořádku. Něco v mém podvědomí mi ale našeptávalo, že rozhodně nebude.

Zastavili jsme ve čtvrti, kam by žádný z nás dobrovolně nešel ani za světla, natož v noci. Nedostavěné domy, které už roky nikdo neudržoval, byly obehnané zrezlým plotem. Nikomu z nás se nechtělo vystoupit. Dorazili jsme téměř k cíli, ale báli se udělat poslední krok. Zjistit pravdu.
"Tak... Půjdeme?" Rhia se odhodlala jako první a vystoupila z auta.
"Zůstanem tady," broukla na mě Anette, než jsem vystoupil. Jen jsem přikývl, i když to možná ani neviděla.
Nenechal bych Rhiu jít samotnou, ale když jsem vystoupil z auta, očividně se jí ulevilo. Beze slov mě vedla k plotu a pak dál podél něj. Celá se klepala. Netušil jsem, jestli zimou nebo strachy - možná tak trochu obojím - ale raději jsem ji vzal za ruku. Asi jsme oba v tý tmě potřebovali nějakou jistotu, že v tom nejsme sami.
Zastavili jsme před dírou v plotě, zubatou a zrezivělou. Ve světle poslední pouliční lampy se na nás šklebila jako tlama příšery. Za ní už byla jen tma.
"Jako Alenka do králičí nory, do neznáma," zamumlal jsem.
"Ale ona si to aspoň užívala," namítla Rhia tiše.
"Já myslím, že stejně skončíme jako ona. Vydeptaní realitou."
Neřekla na to už nic, jen z kapsy vytáhla klíče a rozsvítila na nich malou baterku. Prolezli jsme tlamou příšery ruku a ruce.

Pozn.: Tak co? Tentokrát nemám poznámku tak úplně k Bezčasí. Už jste slyšeli That's The Spirit? Já jsem z toho alba fakt zklamaná a osoby v mém okolí taky. Tak nevím, zkusím tomu dát ještě šanci. Jsou to přece bmth, ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 6. září 2015 v 16:40 | Reagovat

Je to... Já nejsem žádná skalní fanynka BMTH, takže to nemůžu posoudit z tohohle úhlu. Ale z mého pohledu člověka, o kterého se Sempiternal jen tak "otřelo", můžu říct, že That´s The Spirit je něco jako vztah na jednu noc. Poslechneš si to, žádné pořádné emoce to v tobě nevyvolá a zase jdeš poslouchat něco jiného. Není to jako například Shadow Moses. Není den, kdy bych poslouchala Shadow Moses a nevyvolalo to ve mě ty špatně definovatelné, téměř nepopsatelné emoce, které se mi nikdy nepodařilo slovy pořádně definovat... Nemůžu říct, že mě to album zklamalo, protože jsem od něj nic neočekávala. Možná je přístupnější pro větší množství posluchačů, komerčnější, když to řeknu takhle. Ale prostě to není ono.

Co se týče Bezčasí, mám tak trochu strach z toho konce, jak znám tvoje články. Vím, že se v tom vyžíváš, tak mi prosím nezlom srdce. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama