omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Stejně by na tom nezáleželo.

29. října 2015 v 20:35 | Ainowa |  Ona a On.
Seděla na stole, bylo to ulička za podiem jakýhosi pochybnýho divadla. Na tom ale nezáleželo. Mohla by sedět klidně dole na baru, mohla by být v hledišti - stejně by na tom nezáleželo. Nohy si přitáhla až k hrudníku, na uších měla sluchátka a snažila se soustředit. Myšlenky jí však utíkaly k lidem, na kterých by jí nemělo záležet. Měla ještě víc než dvacet minut do svýho výstupu, ale už od odpoledne tak trochu vyšilovala.
Jak měla hrát někoho jinýho, když nedokázala hrát ani sebe samotnou?
Jak se měla vcítit do postavy, když nedokázala pochopit ani sebe?


Měla toho všeho dost. Nedokázala trávit celý dny mezi lidma, necítila se na to, aby okolo sebe rozhazovala úsměvy. Nezvládala dokonce už ani předstírat, že je úplně v pohodě, že se nic neděje a že nemá žádný city.
Po tváři se jí svezla první slza, hlavu si opřela o kolena. Možná ji únavou nedokázala udržet, možná nechtěla, aby jí někdo viděl do obličeje.
Poslouchala Nirvanu. Poslouchala svý oblíbený pořád dokola, znovu a znovu, protože na nic jinýho neměla v tý době náladu. I tak jí to moc nepomáhalo.
Nirvana nejspíš nepatří mezi skupiny, jejichž hudba vás pohladí na duši a uklidní vám nervy. Myslím ale, že dívce právě ona pomáhala z jiného důvodu. Znáte ten pocit, když po příšerném dni přijdete domů? Je to stereotypní domov, podobná krabice, v jaké bydlí polovina vašich známých. Ve skrytu duše to vlastně nenávidíte, protože vám to ukazuje, jak jste dopadli. Jako trosky, jako odpad, jako všichni ti šediví lidi okolo. Zároveň však přicházíte někam, kde to znáte. Po celém dni, kdy se všechno kazilo, přicházíte na místo, které je vám důvěrně známé. A možná to tam tak trochu nesnášíte, ale milujete to, protože vás tam nic neohrozí.
Je to blbý přirovnání, co?
Nejde vůbec o to, kvůli komu nebo kvůli čemu byla ta holka smutná. Prostě byla. Seděla na stole, měla hlavu opřenou o kolena a snažila se splynout s okolím. Vlastně se jí to dřív dařilo mnohem líp, ale poslední dobou začínala mít pocit, že na ní některým lidem záleží. A že jí záleží na nich. Možná to bylo to, co ji rozhodilo nejvíc. Nebo taky ne.
"Máš trému?" ozvalo se celkem zblízka.
Neodpovídala, ale bylo jí jasné, že její postoj 'dnes-tu-vlastně-nejsem' selhal.
"Ty brečíš?"
"Ne," fňukla tiše, zvedla hlavu a rukávem si otřela oči. Nepřekvapilo ji, koho vidí. Možná to tak trochu čekala. Ale na tom, kdo ta osoba byla, vlastně taky nezáleželo. Záleželo jenom na tom objetí, které následovalo. Protože obejmout bylo to, co celou dobu potřebovala nejvíc.


What else should I be
All apologies
What else should I say
Everyone is gay
What else should I write
I don't have the right
What else should I be
All apologies
(Nirvana - All Apologies)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 living-on-the-run living-on-the-run | Web | 1. listopadu 2015 v 19:39 | Reagovat

Než napíšu cokoliv o tom článku, tak musím říct jedno: Perfektní úprava menu!! Fakt se ti to povedlo.
Co se týče toho, co jsi napsala... Jak dokážeš vložit tolik emocí do pár odstavců? Jak to děláš, že mě těch pár vět totálně rozhodí, rozklepou se mi ruce a ten pocit ve mně zůstává ještě dlouho po přečtení? Zase jsi mě jednou dostala. <3

2 Ainowa Ainowa | Web | 1. listopadu 2015 v 19:50 | Reagovat

Děkuju :D Nedávno mi někdo řekl, že mám být víc Ainowa nebo možná, že Ainowa má být víc já. Tak jsem se toho držela.
A k článku, no... Nevím, nevím, nevím. Ale děkuju. Vlastně nejsi jediná, v kom pocity z tohohle zůstaly dlouho. A jedinej způsob, jak se jich zbavit, byl je ze sebe vypsat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama