omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Neviditelný nestvůry

15. listopadu 2015 v 18:20 | Ainowa |  Čtu
Sedím v křesle, na klíně mám Neviditelný nestvůry od Palahniuka a v ruce hrnek sladkýho, horkýho a hlavně jahodovýho čaje. Zní to skoro jako ideální večer, co?
Možná, kdyby se mý myšlenky dokázaly zaměřit na to, že televize možná dělá z lidí boha nebo možná lidi jsou jenom boží televize, užila bych si knížku víc. Jenomže moje hlava byla plná lidí, o které jsem se nechtěla zajímat. Snažím se vyhýbat jakýmkoliv mezilidským vztahům, snažím se zbavit citů. Ale ať se snažím sebevíc, jsem jenom člověk a občas něco cítím.


Víte, nejlíp je mi právě takhle. Schované daleko od lidí, s knížkou, čajem, kafem. A i když právě kašlu a umírám na rýmičku, snažím se užít si knížku.
Koho milujeme a kdo miluje nás: ti dva nikdy, nikdy nejsou jedna a tatáž osoba.
Palahniuk v týhle knížce jen papouškuje pravdy, o kterých se mezi lidmi moc nemluví. Hází jednu perlu přes druhou, až se to trochu míchá a sem tam to nevyzní. Má to příběh, útržkovitej a zvrácenej, ironickou hlavní hrdinku, co je tak trochu (ne)citlivá mrcha a která nejspíš nenávidí všechno a všechny.
V internetových vodách najdete spousty citátů z téhle jeho prvotiny. Já si však raději vypisuju ty svý a tenhle mi uvízl v hlavě.
Nejsem hetero, nejsem gay, povídá. Nejsem bisexuál. Chci ze všech škatulek pryč. Nechci, aby někdo narval celej můj život do jedinýho slova.
Víte, nejspíš vážně žárlím. Asi bych to nepřiznala, ne nahlas. Život holky, co se zamilovala do holky, je v tomhle světě fakt na nic. Měla bych to všechno vyhnat z hlavy a myslím, že se mi to tak trochu daří, alespoň poslední dobou. Znávala jsem někoho, kdo mě naučil oddělit svý srdce od těla. To aby se mi lépe přemýšlelo, abych mohla používat hlavu i ve chvílích, kdy bych měla použít srdce. Není to ideální způsob dlouhodobého přežívání, ale krátkodobě to funguje líp, než byste možná čekali.
Když nevíme, koho máme nenávidět, začneme nenávidět sami sebe.
Sedím v křesle, pilu přeslazenej čaj a čtu Palahniukovu stížnost na společnost. Jak všichni děláme přesný opak toho, co po nás všichni chtějí, jak nechceme být nudní.
A takhle občas dopadáme. Jako trosky, co zničí sebe samotný. Co se chtějí bavit, ale neumí žít. Zoufale toužíme po tom, aby nás měl někdo rád.
A všichni jsme tak trochu tragický. Hrajem si ty svý hry, který podřizujem logice a pak ty hry prohráváme, protože jsme jen lidi a občas poslechnem svý srdce.

Zakončila bych to s poznámkou, že mý myšlenky vlastně s Neviditelnýma nestvůrama mají společnýho jen pramálo.
A taky citátem od stejnýho autora, ale z jiný knížky. A možná, že do pekla se nedostanete za to, co jste udělali. Možná, že v pekle skončíte za to, co jste neudělali.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 19:44 | Reagovat

Už by bylo na čase, abych si od něj taky něco přečet. Plánuju to. Ale teď jsem zaseklej u Borroughse a jeho Nahýho oběda. Když je týhle knížce člověk vystavenej delší dobu a pak vyjde mezi lidi, svět je najednou děsně divnej. Jako bych se vynořil z divnýho snu. Pak mě čeká 120 dní Sodomy. Potřebuju si nahrabat knižní mindfuckovou klasiku, nedoporučíš mi něco?

2 Ainowa Ainowa | Web | 17. listopadu 2015 v 9:59 | Reagovat

[1]: Na Nahej oběd už se nějakou dobu chystám, ale nejsem si jistá, kolik jsem schopná toho snýst. Ale 120 dní Sodomy je něco nezapomenutelnýho, jen ne úplně vhodnýho do městský dopravy.
Já ty mindfucky moc nečtu, ale Neviditelný nestvůry jsou asi jedna z nejlepších věcí, co tenhle chlápek napsal. Ale po Sodomě už ti stejně bude všechno připadat jenom jako slabej odvar.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama