omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Byl bys na mě hrdej?

28. prosince 2015 v 14:46 | Ainowa |  Píšu
Už je to zase tady, ta malá krize, ten pocit, že nic nemá cenu. Sedím na předním sedadle auta, nohy v kanadách zase na palubce a poslouchám první album Kluse. Kdy jsem tohle zažila naposledy? V létě? Nebo ještě dřív, na jaře? Ani nevím a asi na tom vůbec nezáleží.
Pochopil bys, jak zle mi právě teď je? Protože pozoruju tenhle mizernej západ slunce z vymrzlýho auta, v ruce kelímek s kafem a ty tu nejsi. Dokonce to vypadá, že v podobných chvílích už tu pro mě nebudeš nikdy.
Kdybys se mnou ještě mluvil, byl bys na mě hrdej, vážně. Byl bys rád, že s tím něco dělám. Že něco dělám se sebou.
První fáze toho celýho je uvědomit si, že máš problém, říkala. Taky řekla, že bych si ty věci, který jsou se mnou špatně, měla vypsat. Udělat si pořádek v tom, co chci na sobě změnit.


Takže, abych začala. Piju tři až pět hrnků kafe denně. Když mám krizi, klidně i víc.
Nespím - to má souvislost s tím kafem, pravděpodobně. A když už spím, často se budím.
Jím buď hodně málo nebo hodně moc. Když je to hodně moc, poskakuje mi žaludek a brzo je z toho stav, kdy mám žaludek úplně prázdnej.
Mívám příšerný bolesti hlavy, na který beru silný prášky. Sypu je do sebe jako lentilky… Už víc než půl roku. Vlastně jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy jsem psala Klapot podpatků. To abyste věděli, že na svou inspiraci k některým věcem nejsem ani trochu hrdá…

Prý je to na sebe všechno navázaný. No, když na to takhle koukám, asi je.
Klepou se mi ruce.
Řekni mi, byl bys na mě hrdej? Protože se snažím dát si život dohromady. Chodím míň mezi lidi, ale polykám míň prášků. Mám kamarády. Studuju. Občas poslouchám hudbu, jen ne tolik jako dřív.
Zmiňovala jsem se, jaký ty bolesti jsou? Že je to, jako kdyby mi někdo zatloukal hřebíky do mozku, že se mi zatmívá před očima a nemůžu popadnout dech?
Lepším se. Přísahám.
Mám rozpis toho, co kdy udělám. V kolik vstát. Kdy se najíst, i když nemám chuť k jídlu. Kdy se vrátit domů. Bez toho nejsem schopná nic udělat.
Zatím to funguje. Nevím, jak dlouho to půjde, ale třeba jednou budu zvládat život i bez toho.

Na parkovišti u supermarketu se rozsvěcí lampy. Je to to hnusný, namodralý světlo, co se zarývá hluboko do hlavy. Čekám, kdy zase otevřeš dveře, posadíš se a vytáhneš ze mě mý malý velký problémky. No, tentokrát se to asi nestane, co?
Vyprávěla bych ti o jednom klukovi. Je to celý trochu hloupý, další můj "december in love", jak říkáváš. Určitě by ses trochu smál.
Možná bys rozvíjel plány, který by zahrnovaly opít ho, jak to tak děláváš, když od někoho něco chceš. Že bys ho opil a pak mu řekl, ať si mě kurva váží. Nemůžu popřít, že už jsi něco podobnýho jednou zkusil.
Možná bys mě obejmul a řekl bys, že půl roku je dlouhá doba.
Odpověděla bych ti, že rok je doba ještě delší.

Je hloupý takhle přemýšlet, protože vím, že tu nejsi. Dal jsi mi vlastně dost jasně najevo, že jsi na straně svýho bráchy. Že takhle už to mezi náma fungovat nebude.
A já furt nevím, jestli jsem udělala něco špatně.

Takže dveře od auta otevírá máma, já sundávám nohy z palubky a prázdnej kelímek schovávám do přihrádky.
Stačil půlrok a všechno je úplně, úplně jinak.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 13:22 | Reagovat

Možná by bylo na čase postavit pár zdí. Nakreslit pár čar. Udělat pár změn. Ale komu se do toho doopravdy chce, když se můžem plácat v jedný kaluži a stěžovat si pořád dokola na to samý, žejo.

2 Draco-Niss Draco-Niss | Web | 31. prosince 2015 v 12:07 | Reagovat

<3 posílám virtuální objetí

3 Niana Niana | E-mail | Web | 9. ledna 2017 v 11:28 | Reagovat

Příběh nepochopitelný a přesto úžasný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama