omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Hole #2 (Hey, little drama queen.)

4. prosince 2015 v 17:33 | Ainowa |  Bezčasí

Hey, little drama queen!

Hej, ty malá královno dramatu, už jsi našla svýho zachránce?
(Green Day - Drama Queen)
Zoe.
Tušila jsem, že to nebude vřelý přivítání. Věděla jsem, že první nová rodinná večeře nebude nic příjemnýho. No, možná jsem se trochu pletla.
Lea, tátova přítelkyně, byla vlastně docela v pohodě.
Táta už tolik ne.
Lea mi vlastně zajistila celkem slušnou brigádu. Připravovat parodii na kafe v jednom z nejmainstreamovějších podniků jsem sice nikdy nechtěla, ale kdo ví? V tomhle špinavým městě se prý lidem občas plní sny…


Jenomže moje rodina stejně nikoho nezajímá, co? Všechno důležitý se stejně vždycky stalo někde úplně jinde než u nás doma.
Takže jsem druhý den odpoledne seběhla pár schodů, otevřela dveře pod nevýrazným nápisem Hole a vešla. Jenomže v ochodě nebyl ten sympatický tmavovlásek, ta osoba se mu ani zdaleka nepodobala. Za pultem sedělo dredatý cosi s šátkem nad očima a velkýma brýlema na nose. Nohy v kanadách to měla položený na pultu a cpalo se to nějakým jídlem z plastový misky.
"Máme zavřeno," zamumlala dredatá s plnou pusou a zvedla hlavu. "Je to na dveřích."
Zmateně jsem se otočila. Dveře sice byly napůl skleněný a špinavý, ale nic na nich nebylo.
"Sakra, promiň," usmála se na mě dredatá, když jsem se otočila zpátky na ni. "Matt někdy tenhle týden tu věc s otevírací dobou odnesl. Ale ty jsi tu pro ty Beatles, ne? Olie se zmiňoval." Její úsměv byl tak trochu nakažlivý. Měla na sobě černý tílko a maskáče. Když se zvedla ze židle, uvědomila jsem si, jak malá vlastně je. Nemohla mít o moc víc než metr a půl, ale nikoho by určitě v životě nenapadlo, že by mohla být křehká a maličká. Ačkoliv vedle Olivera, toho tmavovláska z předchozího dne, tak musela určitě vypadat.
"Nerozhodila jsem tě, že ne?"
Možná maličko jo, chtělo se mi odpovědět, ale snažila jsem se nedat nic najevo.
"Jen jsem čekala někoho jinýho," pousmála jsem se a poupravila si tašku, která má sklouzávala z ramene.
"Nemusíš být ze mě nervní," zamrkala na mě svýma obrovskýma, zelenýma očima. "Hledalas Revolver, ne?" Na pult položila přesně tu desku, po které jsem už pokukovala hodně dlouho.
"Díky bohům," zamumlala jsem a udělala krok, dva, tři, až jsem byla u ní. "Kolik?"
"Záleží na tom," posunula desku blíž ke mně, "jestli máš čas." Na tváři jí hrál úsměv. Ne ten lehce naštvaný jako ve chvíli, kdy jsem přišla. Spíš upřímný, trochu zvědavý.
A tak jsem skončila sedící na koberci, zády opřená o regál vedle ní. Vedle Jimmie, jak se mi představila. Po odpoledni společného poslouchání hudby se mi nezdála tak děsivá, tak nepříjemná, tak ironická. Seděly jsme prostě vedle sebe na špinavým koberci, z gramce hrálo Tré od Green Day a my občas prohodily nějaký to slovo. Asi jsem to potřebovala. Vypnout. Dostat se od lidí. Schovat se. A ona tohle nějak vytušila.
Celý to místo se nedalo nemilovat. Neustálá přítomnost cigaretovýho kouře, která mohla bát částečně způsobená Jimmie - i když, kouřem to tam muselo být nasáklý už věky. A mateřídouška. Když se člověk pořádně porozhlédl, všiml si, že na některých regálech jsou přivázané malé svazečky téhle rostliny.
Nebylo to odpoledne podle mých představ. Původně jsem si chtěla dát kafe, poslechnout si nový album od BMTH, možná na ně napsat recenzi. Nakonec jsem si to ale užila mnohem víc a získala dobrý pocit z toho, že v tom novým, děsivým městě někoho trochu znám.
Všechno ale bylo příjemný jen do chvíle, kdy bouchly dveře a ozval se nakřáplej hlas.
"Jim? Jimmie?"
"Pojď," broukla dredatá, zvedla se z koberce a podala mi ruku. Než jsem se stihla vzpamatovat, už mě táhla za sebou k pultu. Stál tam kluk - kdoví, kolik mu asi tak mohlo být, možná dvacet, možná mnohem víc. Nedokázala jsem ho zařadit vůbec nikam. Měl odbarvený, lehce našedlý vlasy, délkou asi po ramena. Velký, smutný oči. Na sobě rifle, tričko s Pink Floydama a okolo krku sluchátka.
"Nikki?" špitla Jimmie. Něco muselo být špatně, hodně špatně. "Neměl jsi být s Oliverem?"
Celej se klepal, vlasy mu padaly do očí a neodpovídal. Napůl seděl na pultu, napůl se o něj opíral a díval se na nás pohledem raněnýho zvířete.
"Podrž mi to," sundala si Jim brýle a podala mi je. Možná tohle nebyla zase tak neobvyklá situace, jak mi zpočátku připadalo.
Prostě udělala pár kroků a objala ho. Obmotala svý krátký ruce okolo jeho krku a on jí položil dlaně na boky. Zabořil obličej do jejích tmavých dredů, tiskl ji k sobě jako poslední záchranu a vydal ze sebe přidušený vzlyk.

Pozn.: Eh, nad touhle částí jsem seděla několik týdnů a i tak s ní nejsem tak docela spokojená, protože se mi nepovedlo úplně vystihnout tu chvilku mezi Jim a Zoe. Vím, na těchhle "sedíme-tu-spolu" scénách musím ještě zapracovat. Taky jsem zjistila (hahaha, fakt brzo), že mám víc myšlenkových a povídacích částí než těch dějových. Asi s tím zkusím něco udělat, ale nečekejte ode mě nic, co by se mi špatně psalo. Je dost možný, že vrchol akce bude nějaká hromadná procházka se zakončením v kavárně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama