omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Jsme jak z lacinýho románu.

16. ledna 2016 v 18:10 | Ainowa |  Píšu
"Je to jak z lacinýho románu," podotkla jsem. "Však víš, hudba, šero, čaj a tak. Pokus o klišoidní romantickou scénu."
"Celej náš život je takovej, ne?" Usmíval se na mě a já nevěděla, jak na něco tak nezvyklého reagovat. Nikdy se neusmívá, ne takhle. "Nepochopený rockeři a jejich klišoidní život. A ten strach z nepochopení, strach z přijetí společnosti. Jsou moc vyděšený z toho, že by někdo mohl poznat, jaký vlastně jsou. Nepochopený rockeři..."
Náš tragickej, klišoidní život.
Svým způsobem měl vždycky pravdu.


"Jednu písničku, která ti změnila život." Seděl proti mně a tentokrát jsem to byla já, kdo se opíral o radiátor, v rukou hrnek horkýho čaje. Odstartoval další z našich malých her.
"Já začnu," pokračoval. "Thank You For The Venom od My Chem. Však víš, je hodně spojená s minulým létem. V tý době jsem to všechno pochopil. Myslím, že i tys to někde daleko ve svý hlavě věděla. Že se nemusíš líbit všem. Že tě nemusí mít všichni rádi.
Prostě... Láska je rudá růže na víku tvý rakve. Možná to chápu špatně, ale vždycky jsem v tom viděl tu ironii života. Běžíš za něčím, co nemůžeš chytit, ale když už nemáš sílu běžet dál, přijde to samo. V týhle větě je to ta růže, ta láska. Protože když umřeš, všichni tě milujou. Říkají, jak tě obdivovali a jak je jim to všechno líto. Říkají, jak jsi byla úžasná a že jsi je inspirovala. Ale kde jsou, když je ještě potřebuješ, když jsi úplně na dně? A co z tý lásky pak máš, když už jsi po smrti? K čemu je ti láska, když tě nechali umřít?"

Nastalo takový to napůl nepříjemný ticho, kdy obě strany čekají, jestli ten druhý něco řekne, ale ani jeden se k tomu nechystá.

"Jsi na řadě," promluvil nakonec on.
"Já vím, já vím," povzdechla jsem si. "Jen, tohle je těžký. Celý Dookie od Green Day a Americana od Offspring, tyhle dvě alba mi ukázaly kouzlo hudby. První dvě skupiny, který jsem kdy milovala. Pak Nirvana, Rise Against, Hollywood Undead… Beatles, sakra, miluju Beatles. Nemyslím si, že bych dokázala vybrat jednu písničku, která mi změnila život. Všechny písničky, co jsem kdy slyšela, mi změnily život."
"Důležitý je uvědomit si, proč tě ty písničky zasáhly. Ne to, co nakonec způsobily. Podívej se na to z jinýho úhlu. Co tě donutilo si je zapamatovat?"
Dlouhý, nepříjemný ticho.
"Moving On od Asking Alexandria. Dannyho hlas mě dostal hned na první poslech. Přes Moving On jsem se dostala k týhle skupině a hlavně k Dannymu… A Harloty jsem zbožňovala už od chvíle, co jsem našla Denial. A navíc, miluju ten text. I can't believe I've come so far in such a time and I'm still fighting on my own."

"Překvapuješ mě," pousmál se. "Čekal jsem Paradise Lost od Hollywood Undead. Však víš kvůli komu. Am I lost in your eyes?"
"Nech toho," zamračila jsem se. "Byla jsem hloupá, dobře? Věřila jsem špatný osobě. Dostala jsem se přes to. A nenechám se oblbnout pár maličkostma, znova už ne."
A on se jen usmíval tím svým zlým způsobem. Už to byl zase on - se svým prázdným pohledem, se svou nenávistí. Vysmíval se mi, protože věděl, že se přes některé věci přenést nedokážu. Že lituju spousty věcí, že si vyčítám každý slovo, kterým jsem loni překročila hranice.
Věděl tohle všechno, protože byl vždycky jenom v mý hlavě. Věděl to, protože to byl můj zasranej Svatej Jimmy. A i když se občas tvářil jako můj kamarád, jako někdo, kdo mi chce pomoct… Jenom mě stahoval dolů.

"Nikdy bych to neudělal." Upíral na mě svý slepý, černý oči a já se jen snažila tvářit se, že z něj nejsem nervní. Že se mi z jeho pohledu nedělá zle, protože v odrazu v jeho očích vidím všechno, co je se mnou špatně. "Nikdy bych ti neublížil, chápeš to? Protože zničit tebe by znamenalo zničit sebe. A já neprohrávám, nikdy neprohrávám. Ještě to tu se mnou budeš muset chvíli vydržet."
A to je právě to, čeho se bojím nejvíc. Že ho přijmu za svou součást. Že už nebudem dva v jedný hlavě, ale dva v jednom těle.
Mám strach, že když se s ním přestanu bavit, stane se mnou.
Chápete?

O Svatým Jimmym už jsem psala. Poprvý v červenci. Pak ještě jednou, pro jistotu. Taky v srpnu. V září. A od tý doby prakticky pořád, jenom tak, aby o tom nikdo nevěděl.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 16. ledna 2016 v 22:03 | Reagovat

Kdepak, my nejsme hlavní postavy. My jsme vedlejší produkty, charakterý, jejichž příběhy nikdy nedostaly "víc místa", postavy v davu kolem hrdinů, vytvářející věrnost reality a atmosféru toho, že se něco fakt děje.
A nebo už je dávno po všem a my jsme jen ozvěny. (Sigmo, když nemáš co říct přímo k textu, kterej jsi čet, ale chytáš se stébel jen proto, abys ukázal, žes tu byl, mlč.) Každopádně je fajn, že žiješ.

2 Ainowa Ainowa | Web | 17. ledna 2016 v 11:19 | Reagovat

[1]: Žiju, přežívám... Ono je to vlastně jedno. Ale je fajn si občas připadat trochu důležitě, připadat si jako někdo, na kom vážně záleží.

3 womm womm | E-mail | Web | 22. ledna 2016 v 0:31 | Reagovat

Možno je zmierenie s Jimmym to čo Ti chýba k tomu aby si bola spokojnejšia :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama