omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Tohle přece nejsi ty.

28. března 2016 v 19:22 | Ainowa |  Píšu
Je mi z pohledu na tebe smutno. Víš, já tě vždycky brala jako svýho velkýho bráchu. Toho, co si za mou pověst nechal rozbít hubu. Toho, co se mnou poslouchal Green Day a Offspring z kazeťáku u babičky v garáži. Možná to bylo proto, že moje máma se o tebe starala, když to ta tvoje psychicky nezvládla. Možná to bylo prostě tím, že jsi mě vozil v kočárku a že jsi se mnou vyrůstal a že ti teď táhne na třicet a že ti nedokážu pomoct, i když bych vážně chtěla.
Vzpomínáš si, jak jsi mi v jednom sekáči koupil to vytahaný, obrovský tričko s Beatles?


A teď sedím sama v autě, poslouchám svůj poslední hudební mix a vybavuju si, že dřív jsem je kvůli tobě vypalovala na cédéčka. Nechával jsi mě v autě pít kafe, vozil jsi mě domů ze zkoušek a poslouchali jsme hudbu šíleně nahlas.
Jen od tebe, tvýho bráchy a tvý mámy jsem se nechala oslovovat beru nebo beruško. A když už ses mi teda vážně snažil promluvit do duše, říkávals mi moje malá anarchistko. Nikomu jinýmu bych to nedovolila.
Pustil jsi mi kdysi Billy Talent a já si je zamilovala. Slíbil jsi mi, že až budou hrát někde blízko, pojedem na ně spolu. Slíbil jsi mi, že si spolu jednou vyřvem hlas na koncertě Green Day.
A teď? Když budou Billy Talent v Praze?

Víš, dneska jsem tě viděla.
Neodpověděl jsi mi na pozdrav.
Táhl z tebe nějakej alkohol - ve dvě odpoledne, hned po tom, co jsi vstal. U babičky, po noci v hospodě. Máš vůbec kde bydlet?

A teď sedím v autě, čekám na mámu a je mi tě líto. Vždyť když vyšlo poslední album Rise Against, ještě jsme ho poslouchali spolu. Teď si tu sama tiše broukám Methadone a vzpomínám na to letní odpoledne, kdy jsme tuhle písničku chytili v rádiu.

Pamatuju si ten rok, když ses vrátil z léčebny. Ze začátku tě to táhlo zpátky dolů. Ale jakmile ses sebral, všechno se zdálo tak skvělý!
No dobře, úplně takhle to nebylo. Skřípalo to, hádal ses se svým bráchou, se svou mámou, bydlel jsi u babičky a když sis našel něco svýho, úplně ses odstřihl.
A pak jsem se před rokem odhodlala přijít. Seděli jsme v ne-tak-úplně-tvým bytě celý odpoledne, probrali jsme snad všechnu novou hudbu a život se zdál strašně jednoduchej. Vlastně jsi mě asi zkazil, protože do tý doby jsem abstinovala.

A teď sedím v autě a přemýšlím nad tím, jak rychle utíká čas. Nezdravíš mě, nechceš mě znát, ačkoliv jsem ti nikdy nic neudělala. A stáváš se přesně tím hloupým, povrchním, zničeným člověkem, které jsme vždycky kritizovali.
Žiješ od výplaty k výplatě. Piješ víc, než bys byl ochotnej přiznat.
Jsi jeden z těch šedivých lidí, co ztratili naději. Co si žijou svůj obyčejnej život a nesnaží se přemýšlet. Nestojíš o budoucnost.

Mám jenom dvě poslední otázky. Až na ně najdu odpověď, nechám tě za sebou tak, jak si to přeješ.
Bolí to, když se stáváš jedním z šedivých lidí?
A dokázal bys mi říct, kam zmizel ten kluk, kterýho jsem znávala?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 29. března 2016 v 18:39 | Reagovat

Lidi mizej. Jdou dál. Je to blbý, ale přirozený. Někde jsem čet, že každejch pět let člověk ztratí zhruba polovinu svejch přátel/oblíbenejch bytostí na bázi uhlíku. Asi to tak musí bejt. Protože každou minutou se stále vzdaluješ od toho, kým jsi byla před chvílí (pokaj si určíš výchozí bod). On už není on, ty už nejsi ty. Ať už dík výměně veškerejch buněk těla, nebo zhroucení vnitřního vesmíru a novejm základním kamenům. Je to přirozený. Můžeš se snažit něco udělat pro obnovu toho, co bejvalo, ale je důležitý si předem zjistit, jestli to ještě má vůbec cenu. A jestli nejseš moc daleko od výchozího bodu. Ale kdo jsem, abych ti radil, žejo.

2 Draco-Niss Draco-Niss | Web | 30. března 2016 v 18:12 | Reagovat

:(( Drž se. Objímám.

3 Just Blaze Just Blaze | 1. dubna 2016 v 11:27 | Reagovat

Moc silnej článek... :-)

4 Ainowa Ainowa | Web | 1. dubna 2016 v 19:56 | Reagovat

[1]: Ach jo, máš zase pravdu. Dík, asi. Však víš, že tvých pochybných rad si vážím. A pokud jsi nevěděl, tak už víš teď.

[2]: Díky ^^

5 womm womm | E-mail | Web | 4. dubna 2016 v 0:12 | Reagovat

Smutné ... posielam virtuálny hug aspoň :)

A možno za seba ... stať sa šedým nebolí ... bolí úsilie nestať sa ním sledujúc svoje šedivejúce okolie. Samozrejme to je len subjektívne.

Drž sa ...

6 Paralela Paralela | E-mail | Web | 12. června 2016 v 22:44 | Reagovat

Velcí lidé našich životů tak často generují velký zklamání. A stejně cítíš spíš lítost, ne vztek. Je to zvlášní, ale dá se to odpustit....tak nějak zvláštně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama