omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Tma a na nebi hvězdy

11. června 2016 v 21:48 | Ainowa |  Píšu
Pamatuješ, jak jsi mě vozil domů za tmy?
Poslouchali jsme spolu hudbu tak nahlas, že na ničem nezáleželo. Když jsi vybíral ty, bylo to něco jako Pearl Jam nebo Foo Fighters nebo občas Korn a Billy Talent. A já zpívala s tebou, protože jsi mi všechno tuhle hudbu ukázal. A když byla řada na mně, hráli My Chem nebo Green Day a Offspring.
Tenhle večer si ale pamatuju přesně, protože jsme poslouchali Fall Out Boy.


Vždycky jsi mi večer zastavil na benzínce u konce města. Koupila jsem si kafe a něco k jídlu a když jsme vyjeli směrem k tý naší malý vesničce na konci světa, ptal ses, jaký jsem měla den a opravdu jsi poslouchal. Zajímalo tě to.
A zpíval jsi se mnou ty vlezlý písničky od Fall Out Boy a i když tohle není úplně hudba pro tebe, nikdy sis nestěžoval.
Pamatuju, že jsem na sobě měla to velký tričko s fotkou Nirvany, jak Dave stojí úplně vepředu a Kurt má strašně nepřítomnej výraz. Muselo to být loni, někdy na přelomu jara a léta. Měla jsem na nohách svý milovaný kanady a nevadilo ti, že mám kolena opřený o palubku. Pode mnou se válela odrbaná taška, v ní skripta a pár tužek a sáček od borůvkovýho koláče.

Vidím tu scénu před sebou. Tma a světla a na nebi hvězdy a úzkej srpek měsíce. Tma a hlasitá hudba a tvůj hlas, co je strašně příjemnej na poslech. Tma a záblesk čehosi a skřípot brzd a vřískot a hudba od Fall Out Boy tak šíleně nahlas.
A tvoje tichý nadávky a zeslabení rádia a uvědomění, že ten vřískot byl můj.
A tvůj uklidňující hlas, říkal jsi:
Nic se nestalo, dýchej, nic se nestalo.
Nebyla to naše vina, jel bez světel a v protisměru.
Nic se nestalo, ani jsme se neškrábli.
Ujel, kretén.
A nakonec: Nebudeme to nikomu říkat, jo?

Vybavuju si každou vteřinu. Vidím ten měsíc a slyším svý srdce bít strašně nahlas, špatně se mi dýchá a vidím to auto, jak se blíží a slyším svůj vlastní vřískot a Pavlove od Fall Out Boy.
Pamatuju si třes v rukou, když jsem se s tebou loučila a bylo to poprvý, cos neviděl, že nejsem v pořádku. Pamatuju si, jak jsem se nemohla trefit klíčem do zámku a jak jsem tušila, že ten den byl celej špatně.
Tma už dávno nebyla útěchou, jízdy s tebou už nebyly tak častý a já už si sotva vybavuju, kdy jsme spolu mluvili naposled. A kde teď jsou ty kecy o tom, že rodina tu bude pořád?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 12. června 2016 v 13:47 | Reagovat

Pokud je něco pomíjivějšího než věčnost, je to příslib věčnosti.

2 Tea Tea | E-mail | Web | 12. června 2016 v 22:32 | Reagovat

Dechberoucí. (Tema-tydne.blog.cz)

3 Paralela Paralela | E-mail | Web | 12. června 2016 v 22:41 | Reagovat

nádherný, úžasný. navíc hudební soulsister, bud se vracet!

4 stuprum stuprum | Web | 12. června 2016 v 23:06 | Reagovat

Vím, že budu spasen. Sejdeme se v nebi.

5 womm womm | E-mail | Web | 29. června 2016 v 23:59 | Reagovat

<3 krásne napísané

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama