omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Život jako na jevišti.

24. srpna 2016 v 20:20 | Ainowa |  Píšu
Tak trochu nesnášíte lidi. Nesnášíte je všechny do jednoho, ale stejně se po pár měsících znovu necháte přemluvit. Že tentokrát to bude jiný, že tam budou jiný lidi a vy se přece taky budete bavit.
A co když mají pravdu?


O půlnoci sedíte s pár lidma na lavičce u dětskýho hřiště a lžičkami vybíráte meloun s rumem a mluvíte o všem a o ničem a pak prostě jen pozorujete hvězdy nad vámi.
V půl druhý nějak skončíte na schodech u zadního vchodu do divadla. V čímsi objetí a po dlouhý době se mezi lidma necítíte nejistí. (Což může, ale nemusí být způsobeno tím rumem.)
Jenomže když vás správce pustí ve dvě ráno do divadla, vy procházíte tím sálem, který se zdá snad ještě větší než obvykle, když tam pomáháte zvučit a falešně zpíváte a sedíte na stole, něco se ve vás pohne.
Takže o pár chvil později ležíte na zádech na polozhasnutým jevišti a zíráte do všech těch drátů a lan a trubek nad váma.

Byli jste vůbec někdy na jevišti? V záři reflektorů, všechny pohledy na vás. Lidi poslouchají každé vaše slovo. (Víte, občas je lepší mít malé publikum. Raději hraju pro deset, dvacet lidí, které hra baví, než plný sál studentů ZUŠek a učitelek drámatické výchovy a samozvaných kritiků.) Pokud jste tohle nikdy nezažili, nejspíš nemáte tušení, o čem mluvím.
Jenomže když je hlediště prázdné a světla svítí jen napůl a nejsou žádné kulisy a vaše známá hraje na klavír What I've Done… Stephen Chboski to popsal ve svý knížce jednou větou. Cítíte se nekonečně.

Ležíte na prknech, co by mohla znamenat svět (ale neznamenají) a nohy vám visí přes okraj a znamená to v tu chvíli úplně všechno. Divadlo je vlastně strašně propracovaná iluze, jenže když tam takhle ležíte s rukama pod hlavou, nic falešnýho nevidíte. Jen divadlo takový, jaký je. Jen vyvýšený pódium, trochu zaprášený závěsy po stranách, dráty a lana a trubky.
A všechno se to jeví tak neskutečně, ale nic tak reálnýho jste ještě nezažili.

Celej náš život se odehrává na takovým jevišti. Když jsou před námi lidi, hrajeme. Předstíráme. Jenomže až světla zhasnou a lidi se rozejdou, zůstane jenom prázdná realita. Triky jsou jen šikovně ovládaná technika, domy v pozadí jsou jen papírový a odrbaný. Všechno je to jen naoko.

V půl čtvrtý ráno jste v divadle, jedna vaše známá hraje na klavír, druhá tančí po pódiu. Tentokrát jste rádi, že jste nakonec šli. A v tu chvíli byste s nikým neměnili.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 21:42 | Reagovat

Vytanul mi na mysli obraz. (A hned jsem si pak vzpomněl na Synecdoche: New York) Náš život skončí. Opona. A pak se jen zvedneš, pokloníš se do tý doby neviditelnejm divákům a odejdeš dál. Do nějakýho meziživota, učit se scénář na další vystoupení. Všechno to stárnutí a mládnutí je jen kostým, šminky, tvá osobnost je jen role, do který ses vžila natolik, žes zapomněla, kdo jsi mimo ni.
A možná by to vysvětlovalo, proč mi realita přijde tak divně umělá a naaranžovaná.

2 womm womm | E-mail | Web | 31. srpna 2016 v 18:03 | Reagovat

Som nevedel, že takto neskoro sa dá dostať do divadla O.o Každopádne je to krásne napísané :)

3 Ainowa Ainowa | Web | 1. září 2016 v 14:02 | Reagovat

[1]: Možná to tak je, celá naše realita je jen další hloupý představení. Tím pádem hraju malý představení v rámci velkýho představení!

[2]: Ono oficiálně asi nedá, ale když máš do rána sám nazvučit 6 mikrofonů, raději si tam někoho přizveš :D Díky ^^

4 living-on-the-run living-on-the-run | 22. října 2016 v 22:07 | Reagovat

Jako by si moje srdce vzpomnělo, že kdysi mělo city.

5 Yggi Mnohajmenná Yggi Mnohajmenná | Web | 20. listopadu 2016 v 21:11 | Reagovat

Tohle je super, skoro bych si to zas zopakovala. Mám teď nepříjemný pocit, že naposled jsem stála na jevišti jako záskok v roli, kterou jsem sama napsala. Byla to taková "modelová postava," do které se mohlo hodně lidí vcítit a já už ve chvíli, kdy jsem ji tvořila, věděla, že se do ní nikdy ve skutečnosti nechci dostat, nechci být v její situaci a nechci aby se mnou byla porovnávána...
Ten večer jsem musela hrát mé asi sedm dní nové já.

Občas mám pocit, jako by byl celý svět jeviště a čas od času mám chuť uškrtit svýho scénáristu. Ovšem, kdo občas ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama