omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Píšu

Bílá je strašně neosobní.

10. prosince 2016 v 18:48 | Ainowa
Bílá je strašně neosobní. Nemocniční.
Pokoj. Bíle vymalovaný, postel se světlým povlečením. Jednoduchej, vlastně celkem moderně zařízenej, ale stejně z něj mám nepříjemnej pocit. Skříň a v ní jednobarevný košile a džíny a obyčejný sukně.
Šediví lidé v jejich neosobních krabičkách. S jejich milým, průměrným životem.
Prášek, sklenice vody a příjemný nic. Komu že to vlastně vadila ta neosobnost?

Nikdy jsem...

2. října 2016 v 17:58 | Ainowa
"Proč vlastně pijete?"
Dívka, která otázku položila, hned po jejím vyřčení sklopila hlavu. Došlo jí, jak hloupý je v tuhle chvíli se ptát.
Seděli na zemi, všichni čtyři. Dlouhovlasá, Červenovlasý, Kudrnatý a Maličká.
Ne že by na tom záleželo.
Každý z nich měl před sebou sklenici, hráli hloupou alkoholovou hru. O hraní hloupých her a trávení času s lidmi vůbec nešlo.

Chybí ti?

17. září 2016 v 13:18 | Ainowa
"Chybí ti?"
"Um-hm," zamumlala, ale neznělo to příliš přesvědčivě. "Strašně moc," dodala nakonec a poupravila si těsné, černé šaty - příliš krátké, příliš odhalující.

Život jako na jevišti.

24. srpna 2016 v 20:20 | Ainowa
Tak trochu nesnášíte lidi. Nesnášíte je všechny do jednoho, ale stejně se po pár měsících znovu necháte přemluvit. Že tentokrát to bude jiný, že tam budou jiný lidi a vy se přece taky budete bavit.
A co když mají pravdu?

Co bych ti chtěla říct.

13. srpna 2016 v 20:38 | Ainowa
"Co to vlastně posloucháme, že to znáš?" Tvářil ses příšerně znechuceně. Nebyla ale moje chyba, že jsme museli poslouchat nějakou pochybnou rádiovou stanici. Nebyla moje chyba, že sis musel půjčit auto. A cizí auto znamenalo žádnou vlastní hudbu, žádný kafe z benzínky a hlavně nic, čím bych mohla nadrobit.

Tma a na nebi hvězdy

11. června 2016 v 21:48 | Ainowa
Pamatuješ, jak jsi mě vozil domů za tmy?
Poslouchali jsme spolu hudbu tak nahlas, že na ničem nezáleželo. Když jsi vybíral ty, bylo to něco jako Pearl Jam nebo Foo Fighters nebo občas Korn a Billy Talent. A já zpívala s tebou, protože jsi mi všechno tuhle hudbu ukázal. A když byla řada na mně, hráli My Chem nebo Green Day a Offspring.
Tenhle večer si ale pamatuju přesně, protože jsme poslouchali Fall Out Boy.

Úplně jinej svět

3. května 2016 v 18:46 | Ainowa
Benzínky, to je jako úplně jinej svět. Všimli jste si toho někdy? Takové ostrovy mimo čas a prostor. Nejraději mám ty velké, kde jsou prosklený stěny a kávovar na drobný a odrbaný, červený koženkový sedačky u stolů a na stropě problikávající světla a za pultem holka ve světle růžovejch šatech.
Nejvíc na tom ale miluju, že vám tam nikdo nevěnuje pozornost.

Jak zabíjíš to, co miluješ

24. dubna 2016 v 19:23 | Ainowa
Vyžíváme se v tý bolesti, v nenávisti, v násilí, v krvi, v naprostým chaosu. Možná na první pohled toužíme po štěstí, kráse, lásce, rovnoprávnosti a světovým míru. Proč ale potom ubližujeme jiným, hádáme se, vraždíme, nenávidíme a vedeme nekonečný války za Velký Nic?
Protože ve skutečnosti tu bolest milujeme. Proto si holka začne s povrchním děvkařem. Štěstí nás neláká, štěstí je nuda. Nikdy nemůžeme být naprosto spokojení, ale i tak se o to snažíme.

Tohle přece nejsi ty.

28. března 2016 v 19:22 | Ainowa
Je mi z pohledu na tebe smutno. Víš, já tě vždycky brala jako svýho velkýho bráchu. Toho, co si za mou pověst nechal rozbít hubu. Toho, co se mnou poslouchal Green Day a Offspring z kazeťáku u babičky v garáži. Možná to bylo proto, že moje máma se o tebe starala, když to ta tvoje psychicky nezvládla. Možná to bylo prostě tím, že jsi mě vozil v kočárku a že jsi se mnou vyrůstal a že ti teď táhne na třicet a že ti nedokážu pomoct, i když bych vážně chtěla.
Vzpomínáš si, jak jsi mi v jednom sekáči koupil to vytahaný, obrovský tričko s Beatles?

Jsme jak z lacinýho románu.

16. ledna 2016 v 18:10 | Ainowa
"Je to jak z lacinýho románu," podotkla jsem. "Však víš, hudba, šero, čaj a tak. Pokus o klišoidní romantickou scénu."
"Celej náš život je takovej, ne?" Usmíval se na mě a já nevěděla, jak na něco tak nezvyklého reagovat. Nikdy se neusmívá, ne takhle. "Nepochopený rockeři a jejich klišoidní život. A ten strach z nepochopení, strach z přijetí společnosti. Jsou moc vyděšený z toho, že by někdo mohl poznat, jaký vlastně jsou. Nepochopený rockeři..."
Náš tragickej, klišoidní život.
Svým způsobem měl vždycky pravdu.

Byl bys na mě hrdej?

28. prosince 2015 v 14:46 | Ainowa
Už je to zase tady, ta malá krize, ten pocit, že nic nemá cenu. Sedím na předním sedadle auta, nohy v kanadách zase na palubce a poslouchám první album Kluse. Kdy jsem tohle zažila naposledy? V létě? Nebo ještě dřív, na jaře? Ani nevím a asi na tom vůbec nezáleží.
Pochopil bys, jak zle mi právě teď je? Protože pozoruju tenhle mizernej západ slunce z vymrzlýho auta, v ruce kelímek s kafem a ty tu nejsi. Dokonce to vypadá, že v podobných chvílích už tu pro mě nebudeš nikdy.
Kdybys se mnou ještě mluvil, byl bys na mě hrdej, vážně. Byl bys rád, že s tím něco dělám. Že něco dělám se sebou.
První fáze toho celýho je uvědomit si, že máš problém, říkala. Taky řekla, že bych si ty věci, který jsou se mnou špatně, měla vypsat. Udělat si pořádek v tom, co chci na sobě změnit.

Zbraň u tvý hlavy

27. září 2015 v 21:34 | Ainowa
Říká se, nikdo ti nedrží zbraň u hlavy, nikdo tě nenutí.
Já říkám, nikdo ti nedrží zbraň u hlavy, ale to neznamená, že na tebe nemíří. Tak se rozhlédni okolo, podívej se za sebe. Opravdu to tak je?

Vzhůru nohama

20. září 2015 v 13:09 | Ainowa
Ležíš na koberci a prohlížíš si všechny ty zaprášený, potrhaný plakáty. Vzhůru nohama vypadají lidé na nich úplně jinak, snad ještě smutněji a zapomenutěji než předtím. Ty falešný úsměvy idolů, které už dávno neobdivuješ.
Ležíš na koberci, který už dávno potřeboval vyčistit. Z prachu se ti chce trochu kýchat. I když, co ty víš, třeba je to tou zpropadenou rýmou. Ani ta ti ale nezabránila sníst tolik zmrzliny, kolik se do tebe vešlo. Na tyhle stavy ti víc pomáhá jen kafe a prášky. Žádnou z těch věcí jsi nevynechala, vždyť prázdej hrnek od kafe leží jen kousek od tebe.

Máš zlámaný nehty

23. srpna 2015 v 22:00 | Ainowa
Máš zlámaný nehty, olupuje se ti z nich černej lak a pozorné oko by si všimlo, že se za těmi nehty zachytily zbytky krve. Máš rozcuchaný vlasy, rozmazaný linky okolo očí a brečíš. Máš na sobě tričko s logem Beatles, roztržený rifle a boty jsi někde zapomněla. Utíkáš.
Nepřemýšlej. Utíkej!

Svět za zrcadlem

15. srpna 2015 v 20:06 | Ainowa
Stála jsem před zrcadlem, na sobě svý nejlepší černý šaty. Nervózně jsem je popotahovala trochu výš, snad ze strachu, že by mohlo být vidět příliš mnoho. Jenže měly příliš dlouhá ramínka a byly příliš krátké na to, abych se v nich mohla cítit dobře. Neměly rukávy a i když nerada ukazuju ramena, ten den byl něčím výjimečný. Možná i proto jsem kanady, jak je k šatům obyčejně nosívám, vyměnila (jen pro jednou) za lodičky.

Rozhlédněte se.

8. srpna 2015 v 1:32 | Ainowa
Strašně obdivuju lidi, co dokáží psát prostě jen tak. Zavřou se do místnosti, připraví si kafe, sednou si k počítači a jen tak z ničeho dostanou nápad. Dokáží psát třeba několik hodin a ani si neuvědomují, kolik času vlastně uplynulo. Sedí sami v tichu a všechny pocity, které napíší, jsou vymyšlené. Neexistují.

Mlčíme

2. srpna 2015 v 21:14 | Ainowa
"Vyměň hudbu, jo?" broukneš na mě. Nečekáš na odpověď a já se s žádnou neobtěžuju. Místo z přihrádky v palubce ale cédéčko vytahuju z tašky.
"Novej mix?" Usmíváš se. Zatímco ty jsi vždycky miloval tu svou klasiku - Foo Fighters, Pearl Jam, Nirvana, Green Day a Offspring (a proti tomu jsem nikdy nic neměla), já trochu experimentovala a dávala šanci i novým skupinám.
"Playlist," podotkla jsem. "To kvůli tvýmu rádiu to vždycky vypaluju."
"Nebuď k němu krutá," směješ se a poplácáváš volant. Že miluješ svůj vrak a říkáváš mu auto, to všichni vždycky věděli. "Jen žádný Hollywood Undead."
Protáčím oči, ale ten den mi do smíchu moc není. Se začátkem Let It Die od Foo Fighters se nám oběma ale na tváři usadí malý úsměv. "Dobře jsme tě vychovali, ne? Lepší bratránky sis nemohla přát."
Oba se pozastavíme nad množným číslem. Vztahy v rodině nikdy nebyly ideální, no poslední dobou se to vyhrotilo natolik, že tvůj bratr se mnou ani trochu nemluví.
Jasně, vaše malá anarchistka.
Pouhý kecy.

Tvář v davu

26. července 2015 v 22:41 | Ainowa
Se sklopenou hlavou a pohledem upřeným někam ke dlažbě jdu dál. Kam? To je špatná otázka. Možná by bylo jednodušší zeptat se za kým.
I tak je to něco, co vám neprozradím. Pro pointu příběhu naprosto nedůležité.
Pokud tedy moje příběhy nějakou pointu mívají.
Holka v černým nemá mezi šedivými lidmi šanci. Ale co když ji našel někdo, kdo nechce, aby taky vybledla?

Mezidobí

12. července 2015 v 18:49 | Ainowa
Jde o to, že mě to drží nad vodou. Že moje závislosti jsou něco, kvůli čemu jsem ochotná spoustu obětovat. /Však jsou to závislosti, že jo./ Chtěla bych vám o tom něco říct, ale nevím... Udržet jednu myšlenku je příliš složité, příliš...
Se všemi těmi hlasy. Jak jen to začalo? Kafem? Hudbou? Pozvánkou? Jenomže zůstali jenom oni. V mý hlavě.

I. Někdy
"Jsi zvláštní, všimla sis toho? Jiná... A vlastně stejná jako ostatní. Na první pohled průměrná naivní holka s barevnýma vlasama. Všimla sis, že máš zvláštní názory? A když chceš, dokážeš je dát hlasitě najevo. Tak proč... nechceš?
Tobě jde hlavně o toho, kdo poslouchá, já dobře vím. Jsou lidi, u kterých tě nejspíš nezajímá, co si o tobě myslí. Spoustu jich dokonce odháníš. Proč asi, co?
Proto se mi líbíš. Jsi zajímavá, ale až na druhý pohled. Neměň se jen proto, že ti to někdo řekl. Nesahají ti ani po kotníky, jenom si to musíš uvědomit. Máš na víc než jsem kdy dokázala já."

Tvoje silný city

5. července 2015 v 14:24 | Ainowa
Slyším vrznout dveře, ale ani se nepokouším otevírat oči. Vím, co bych viděla - nebo spíše neviděla. Tmu. V takové chvíli je vždy přítomná. Ale není to pouze ona. Ta druhá věc... Přichází vždycky v noci a nikdy nemluví. Sedím v koutě, tak jako obyčejně. Cítím se tu bezpečně, dobře se tu přemýšlí. Možná příliš citově vyčerpaná na to, abych ještě dokázala brečet.

Klapot podpatků

21. června 2015 v 21:55 | Ainowa
Říkala jsi mi to, já vím. Vždycky jsi měla pravdu, ale já ji přes svý lži neviděla.
Všechno, co vidím, jsou boty. Přemýšleli jste někdy nad tím, že boty o člověku dokážou hodně říct?

Nezáleží na tom.

7. června 2015 v 8:05 | Ainowa
Představ si, že na jeden den nemusíš být sama sebou. Že přijdeš ze školy, vlasy si stáhneš do culíku a usměješ se tak, jako už dlouho ne. Víš, že dnešek bude tvůj. Že na jeden den, jedno odpoledne, jeden večer - nebude tu tvoje obyčejný já, co vypadá jako chodící mrtvola. Kruhy pod očima, bílá a zjizvená kůže, rozcuchaný a špatně odbarvený vlasy - ten den na tom vůbec nezáleží.

Kdo jsi?

28. května 2015 v 20:29 | Ainowa
Když jdu na večerní autobus, vím, že jdeš po ulici kousek ode mne. Vyšel jsi z posilovny, což je hned vedle budovy, ve které jsem trávila odpoledne já.
Kdo jsi?
Když si jdu ráno koupit kafe, při odchodu tě potkám ve dvěřích.
Kdo jsi? Na náhody nevěřím. To kvůli tobě mi říkají, že jsem paranoidní?

Naši hudbu tam nehrajou.

21. května 2015 v 20:40 | Ainowa
Sesunula jsem se na přední sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
"Jsi v pořádku?"
Přikyvuju, utírám si slzy a zesiluji rádio. Míříme domů, nebo přesněji na místo, který bych za domov měla považovat.
Realita je občas trochu těžko uvěřitelná. Když člověk zmačká a zahodí svý srdce, má pocit, že mu už nikdo jiný nemůže ublížit. Není to ani trochu pravda.

Hledala jsem.

17. května 2015 v 20:11 | Ainowa
Seděla jsem na obrubníku v části města, kde bych se za tmy asi neměla ukazovat. Seděla jsem na tom pitomým obrubníku, hledala v mracích měsíc a doufala a šílela a zase brečela a schovávala hlavu mezi kolena.
Svět se v tu noc zdál tak trochu nekonečnej a tak trochu zoufalej.
Seděla jsem tam a dívala se na nebe. Hledela jsem měsíc mezi mraky, hledala jsem sebe samotnou mezi nekonečným počtem hvězd. Hledala jsem hranici mezi nocí a dnem a doufala, že mi pomůže najít realitu.
 
 

Reklama


Rubriky