omlouvám se, zkusila jsem zabít Ainowu
ta mrcha jenom utekla

Pocity

Nevědomost a ignorance

20. listopadu 2016 v 19:45 | Ainowa
Prý jsme ztracená generace. Nezajímáme se, můžeme žít spokojený život a to bez nějaké větší snahy. Před aktuální situací je jednodušší zavřít oči. Cesta nejmenšího odporu.
Že chtějí zavést trest za hanobení hlavy státu - omezit svobodu slova? No co, asi jsme generací, která je ochotná něco takového akceptovat.

Střepy jednoho večera

23. října 2016 v 14:03 | Ainowa
Potlesk a světla a uklánění se.
Jedna červená růže a úsměvy.
Harmonika a basa a kytara a housle.
Blesk fotoaparátu a úsměv mý Oblíbený existence.
Spousta lidí.
A zatahující se opona.

Šedá sukně.
Podprsenka téměř zapomenutá v šatně.
Černý podkolenky.
Falešně upřímný lidi.
Pohledy.
A další úsměvy.

Sklenička vína a něco málo k jídlu.
Řeči o všem a o ničem.
Zmatenej basák.
Ovíněná houslistka.
Nejistá kytaristka.
Harmonikář už zmizel.
Smích divadelníků.
A další sklenička vína.

Protivný lidi, na kterých by mi už nemělo záležet.
Protočení očí.
Rozhodnutí ještě jeden večer nic neřešit.
A pak
konečně
chvilka soukromí.

To už je tu zas Svatej Jimmy?

22. července 2016 v 17:11 | Ainowa
"To bylo pořád samý 'odmaturuju a vypadnu' a 'ne, nebudu se k ničemu a nikomu vázat, po maturitě už se na tenhle konec světa nevrátím'. Kam se tyhle kecy poděly, hm?"
Nesnášela jsem ten jeho protivný hlas.
"Ta tvoje posedlost mít všechno naplánovaný je děsně roztomilá. Myslíš si, že když se budeš dost snažit, dokážeš mít všechno, všecičko pod kontrolou? Nemáš ani nejmenší tušení, co s tebou bude, jestli se ti podaří dodělat gympl."
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

A dobrou noc.

13. března 2016 v 18:07 | Ainowa
Jsi vzhůru dýl, než by ti normálně bylo milý. Sedíš na okně nad topením, ale stejně jsi úplně zmrzlá. Nemůžeš usnout, tak koukáš na hvězdy. Nenávidíš sebe, alkohol, poloupřímný lidi, závislosti a svý noční můry. Už nestojíš o další neupřímný úsměvy.
Prostě sedíš na okně a koukáš na tmavý nebe nad městem a hledáš hvězdy, který nejsou vidět.

Už se to nebude opakovat.

20. února 2016 v 17:59 | Ainowa
Podívej se na sebe. Sedíš pod dekou a každý tvý nadechnutí je tak hlasitý, že ti vráží další hřebík do hlavy. A kam zmizela všechna ta předsevzetí? Kolikrát už jsi řekla, že tohle se nebude opakovat?

Chci

7. prosince 2015 v 16:31 | Ainowa
Chci se pořádně nadechnout.
Chci se přestat litovat.
Chci přestat šílet.
Chci žít.
Chci umřít.
Chci se konečně vybrečet.
Chci zase poslouchat hudbu bez toho, aby mě rozbolela hlava.
Chci zapomenout.
Chci se přes to dostat.
Chci dostatek knížek na to, abych mohla dál přežívat v jiných světech.
Chci se přestat dusit.
Chci přestat cítit.
Chci někoho, komu bych mohla bez výčitek říct, že ho mám ráda.
Chci zmačkat to svý papírový srdce a vykašlat se na tohle všechno.
Chci dát svůj život zase dohromady.
Chci přestat brát prášky na hlavu.
Chci konečně začít řešit svý posraný problémky.
Chci se přenýst přes ty tvý polopravdy.
Chci na tebe být naštvaná.
Chci z toho být aspoň smutná.
Chci prostě něco cítit.
Chci se sebou začít něco dělat.
Chci nebýt takováhle.
Chci se zbavit hlasu ve svý hlavě.
Chci, aby mi tyhle věci byly úplně ukradený.
Chci přestat pít svůj čaj na depky.
Chci se věnovat věcem, který by měly smysl.
Chci dostudovat.
Chci zase tu rodinu, která tady byla před dvěma roky.
Chci někoho, kdo by mě podržel.
Chci někoho, kdo by mě pochopil.
Chci se zbavit tý svý velký závislosti.
Chci zpátky svý zdraví.
Chci zpátky dobu, kdy jsem nic nevěděla.
Chci být zase ta malá, hloupá holka.
Chci poslouchat Beatles a uvolnit se a přestat nenávidět lidi, jako jsem to dřív dokázala.
Chci přestat chtít věci, který jsou neuskutečnitelný.
Chci vědět, co vlastně chci.

A čemu teda máme věřit?

22. listopadu 2015 v 13:20 | Ainowa
Bílý kachličky. Proč má sakra někdo potřebu mít bíle vykachličkovanou koupelnu? Bílá je strašně neosobní. Nemocniční. Nepraktická. No řekněte, nemám pravdu?

Prostě mi chybíš.

13. září 2015 v 20:10 | Ainowa
Chybíš mi. Strašně moc. Prostě mi chybíš. Ale co mám teď dělat? Po celý tý době?
Nechci už kvůli tobě znovu brečet.
Já myslela, že jsem se přes tebe dostala. Po dlouhých osmi měsících, kdy jsem se na nikoho jinýho nedokázala pořádně podívat.
Ale jsi zpátky, mám tě pořád před očima
Očividně to "dostat se přes" nezvládla ani jedna z nás, co?
Prej jsi jednou někomu řekla, že holky byly jen experiment. Já bych ti odpověděla, že kluci byli zase můj experiment.

Šediví lidé

15. června 2015 v 21:00 | Ainowa
Tohle není sociologická studie ani něco, co se za ni pokouší vydávat. Ha. Haha. Hahaha. Je to jen pár myšlenek sepsaných do pár odstavců.
Nicméně tu dnes máme fakt, že všichni lidi jsou v jádru stejní.

Měla bych tě nenávidět nebo tak?

27. dubna 2015 v 20:22 | Ainowa
Udělala jsem spoustu hloupostí.
Ještě pořád bych od tebe nejraději odehnala všechny kluky, co o tebe jenom zavaděj pohledem. Neraději bych každýho z nich od tebe odstrčila. Neudělám to, protože jsem to já. A hlavně proto, že na tohle jsem už dávno ztratila právo.
Žárlím a šílím a nenávidím tě a miluju.
Ještě pořád před tebou utíkám. Ne tolik, ale dost. Ještě pořád uhýbám pohledem, před tebou ztrácím hlas i hlavu. Ještě pořád se ti nedokážu podívat do očí.
Cítím se zle a vím, že je to moje chyba. Cítím se ošklivá, i když jsi nikdy nic neřekla.

Mám srdce z papíru.

16. dubna 2015 v 18:27 | Ainowa
Mám srdce z papíru.
Nechci, aby si se mnou někdo jenom hrál. Nejsem žádná zábava na jedno odpoledne, jeden večer, týden, měsíc. Věřte mi.
Prostě procházím alejí, kopu do kamínku. Normálně bych si takový úžasný počasí užívala, jenomže dneska na to nemám ani pomyšlení.
Kde jsi, když tě potřebuju?
Mám srdce z papíru. Je křehký, je pomačkaný, potrhaný a mnohokrát slepený. Asi abych nezapomněla. Mohlo by ležet zmuchlaný někde v koši. Mohlo by plavat po hladině řeky a postupně se rozmočit na malinký částečky. Mohlo by být zahrabaný v zemi, rozkládat se pod náhrobkem bez jména.
Kde jsi, když potřebuju tvoje objetí?
Chtěla bych už to nechat za sebou. Vzpomínky. Úsměvy. Uhýbání pohledem. Anonymní pozdravy. Prázdný zdvořilostní fráze. Velká a zvětšující se trhlina v papírovým srdci.

Posadím se na lavičku a připadám si jako to sklo na zemi. Zašlapaná. Zapomenutá. Nepotřebná. Pokažená. Špinavá. Zničená. Mrtvá. Roztříštěná na miliony kousků, které se už nikdy neposkládají do původní podoby. Je to v pořádku, říkají. Dostaneš se přes to, opakují.
Ráda bych se jim vysmála, ale nedokážu to. Mají pravdu.
Nejsi tím, koho jsem znala. Tím, koho jsem si myslela, že znám. Proto tu nejsi.

Mám srdce z papíru. Raději ho sama zmačkám a zahodím, než abych si znovu nechala ublížit. Raději ho zapálím a shořím s ním, než abych si to srdce nechala znovu zlomit. Raději ho roztrhám, aby k tomu nikdo jiný neměl příležitost.
 
 

Reklama